Srdce jako symbol

Souhrn:
Toto číslo časopisu Remedia je věnováno kardiologii jako vědecké a klinické disciplíně – mne redakce požádala, abych toto téma doplnil výletem do mytologie, symboliky a ikonografie srdce, tedy do parakardiologie. Tato disciplína se zabývá otázkami jako: Jak vlastně vznikl ezotericko symbolický obraz srdce? Proč je symbol srdce tak odlišný od jeho skutečného tvaru? A proč je symbolem tak univerzálním, že mu rozumějí lidé na celém světě? Proč se srdci připisuje tolik podivuhodných vlastností a atributů?

Srdce v dávných civilizacích

Uvádí se, že tvar srdce byl znám již v paleolitu, jak naznačuje prehistorická kresba mamuta na stěně španělské jeskyně Pindal (obr. 1). Vlevo je fotografie, vpravo podle ní zhotovená kresba, jejímž autorem je Mauri Breuil. Ten původně zastával názor, že skvrna na obrázku je uchem, ale později se nechal přesvědčit, že zobrazuje srdce a tak zhotovil i uvedený nákres. Přání bylo otcem myšlenky.

Většina vyspělých civilizací považovala srdce za sídlo životního principu, za orgán rozumu a pocitů, za hnací sílu snahy o nesmrtelnost. Patrně nejstarší zobrazení srdce představuje tato olmécká nádoba v podobě figuríny (Mexiko, kolem roku 1000 před Kristem; obr. 2).

V Egyptě bylo srdce uctíváno jako sídlo osobnosti a inteligence, jímž člověk poznává boží vůli a řád světa. Srdce byla proto pone-chávána uvnitř mumifikovaných těl, později ukládána odděleně do speciálních antropomorfických nádob, od nichž se nejspíše odvíjelo i hieroglyfické označení srdce (obr. 3). Egypťané věřili, že v srdci se během celého života zaznamenávají činy dobré i zlé, a proto je právě srdce při posmrtném soudu váženo (obr. 4).

Také ve staročínské kultuře mělo srdce ústřední roli a závisely na něm všechny životní pochody. Přes uši a oči bylo spojeno s mozkem a mělo sedm smyslových otvorů, tzv. srdečních očí. Úkolem lékařů bylo udržovat tyto oči otevřené, aby mohly šťávy volně proudit mezi srdcem, očima a mozkem (obr. 5).

Vyspělým předkolumbovským kulturám Ameriky – Toltékům a Aztékům – je připisováno vytrhávání lidských srdcí zaživa k náboženským účelům. Ještě teplá a tlukoucí srdce byla obětována bohům, neboť měla dle kněží slunečních božstev schopnost udržet Slunce na jeho každodenní pouti po nebi (obr. 6).

Anatomie versus symbol

Nejstarším známým zobrazením srdce je „anatomické“ schéma v tzv. Cambridgeském rukopisu z 11. století (obr. 7). Původ trojúhelní-kové prohlubně ve středu srdeční baze na této skice lze nejspíše hledat ve znázornění vertikálního sulcus longitudinalis (interventricula-ris), který odpovídá vnitřnímu uchycení septa. Vysvětlením vzniku ostrého hrotu v dolní části srdce může být, že třetí komora, kterou starší prameny umisťovaly na horní stranu baze (jak je vidět na cambridgeském srdci), byla pozdějšími anatomy lokalizována pod centrální linii mezi bazí a hrotem. Na nákresech srdce ze 13. století jsou v horní polovině vlevo a vpravo znázorněny „srdeční uši“, z prostřední části zase vystupují cévy ve tvaru větví. V dolní polovině je odleva doprava zobrazení srdce ze 13., 14. a začátku 15. století. Na všech zobrazeních je uprostřed „ granum nigrum“ neboli černé zrno, kde měl sídlit spirit čili pneuma, zdroj vnitřního horka a pneumatizace srdce vitální silou (obr. 8).

Srdce jako sídlo citů

Že srdce reaguje nejen na zvýšenou námahu, ale i na každou emoci, hnutí mysli, duševní zátěž, protože je mnoha složitými vazbami napojeno na neurohumorální regulační mechanismy, poznali podle charakteristických změn srdečního tepu v takových situacích už staří Číňané, Egypťané či Indové. A protože skutečné vztahy a mechanismy těchto ozvěn byly lidem dlouho utajeny, považovali srdce za sídlo duše a promítali do něho řadu schopností, vlastností a citů, ačkoli ty mu arci nepříslušejí. Srdce proto bylo, je a bude inspirací vzniku četných metafor, rčení, přirovnání:

• Někdo má srdce na dlani, jiný ze zlata, jsou ale i srdce kamenná a ledová, a také jedinci bez srdce.
• Bolest srdce svírá, stahuje, trhá, hněv ho dokáže rozbouřit.
• Při strachu se srdce umí svírat, stahovat, trhat, chvět, tetelit, je jako v kleštích, padá do kalhot či stoupá do krku.
• Radostí srdce poskakuje či skáče.
• Vášní srdce jásá a hoří, smutkem je zlomené, bolí a pláče.
• Starostí srdce těžkne, úlevou z něj padá kámen.
• Se srdcem divno hrát, nicméně umíme se do něj vetřít, vloudit či vloupat, lze se k němu přivinout či k němu připoutat srdce druhého.
• Srdce umí i usedat – zejména nad cizím neštěstím.
• Přes srdce něco přenést lze, něco nikoli, protože si to k srdci příliš bereme.
• Od srdce přejeme to nejlepší těm, jež máme rádi, a to nejhorší těm, jež ze srdce nenávidíme.
• Srdce lze i dělit – např. mezi vlast a rodinu, ale i mezi dvě ženy či dva muže.
• Poslední nedoporučuji – ač to začíná srdcem lehkým, končí to srdcem těžkým až krvácejícím.
• Srdce lze rozdat, ale nelze ho koupit.
• Protikladem srdce chladného a netečného je srdce vroucí či horoucí.
• Proti srdci zbabělému, zaječímu či babskému stavíme srdce odvážné, chlapské či lví.
• Hlasem srdce se můžeme nechat vést, doporučuje se za láskou, nedoporučuje se za mamonem: „Nepřipoutávej své srdce ke svému bohatství.“ (Ptahhotep)

Srdce a láska

Ovšem nejčastěji je symbol srdce spojován s láskou.

• Láska se rodí v očích a padá k srdci.
• Když se loučí milej s milou, řezají si srdce pilou.
• Budiž srdce šťastné nebo trpící, vždy potřebuje ještě jedno k sobě.
• „Byli jsme dva a měli jen jedno srdce.“ (F. Villon)
• Dala mu své srdce, nosí ji v srdci, má ho ze srdce ráda, touží po ní celým srdcem.

Podle některých historiků se srdce stalo symbolem lásky proto, že tento tvar měla semena rostliny Silphium (mužák), příbuzné fenyklu (obr. 9). Ta se užívala jako afrodisiakum, kontraceptivum a abortivum, byla vyvažována stříbrem a přispěla k tomu, že Kyréna, kde rostla a odkud se vyvážela, byla až do založení Alexandrie nejbohatším městem Afriky.

Že srdce, či spíše jeho tepová frekvence má co do činění s láskou, je známo od příhody, kterou na začátku našeho letopočtu popsal Plútarchos a v roce 1810 znázornil na svém obraze Ingres (obr. 10). Jde o kasuistiku syrského kralevice Antiocha, s jehož nemocí si po dlouhou dobu nedokázali poradit četní lékaři. Teprve Erasistratos, který je znázorněn nad Antiochovým lůžkem, poznal příčinu. Zjistil totiž, že srdce jeho pacienta se divoce rozbuší vždy, když do místnosti vejde jedna z žen Antiochova otce Seleukose, krásná a mladá Stratoniké. Poté, co byla stanovena diagnóza, našla se i léčba. Starý král Seleukos synovi dívku přenechal a ten se rychle uzdravil

Srdce a náboženství

Předmětem kultu římskokatolické církve je Nejsvětější Srdce Ježíšovo, v teologickém smyslu nepřesně Božské Srdce Páně. Ježíšova smrt na kříži byla úředně potvrzena probodnutím boku, respektive srdce, jak je popsáno v Janově evangeliu. Na citáty z Janova evange-lia se v souvislosti s kultem Ježíšova srdce odvolávají již církevní Otcové, navazuje na ně i středověká zbožnost a v 16. století se uctí-vání Kristova srdce ujal jezuitský řád. Papež Klement XIII. povolil v roce 1765 slavení církevního svátku Srdce Ježíšova a papež Pius IX. jej roku 1856 zavedl jako závazný pro celou církev. Když se vytvořil obrazový symbol srdce, začal se kult uctívání Ježíšova srdce projevovat i ve vlastní ikonografii, jak dokazuje např. náš kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech, a zejména bazilika Sacré Coeur v Paříži (obr. 11).

Srdce ve výtvarném umění

První jednoznačné zobrazení srdce ve výtvar­ném umění pochází z roku 1305 – Giotto di Bondone tehdy v Padově namaloval alegorii Chari-ty čili lásky k bližnímu; Charitas zde nabízí Bohu své srdce zobrazené realisticky i s cévami (obr. 12). Rytina německého umělce Caspera Venušina moc aneb Cesty různé k trápení srdce mužova znázorňuje, že láska dokáže srdce pálit jako oheň, řezat jako nůž či pila, tisknout je jako kleště, probodávat jako kopí či meč, pošlapávat je, nebo dokonce roztrhnout.

Michael Graf Coudenhove Kalergi svou kresbou (obr. 13) prokázal, že se nebojí troufalé syntézy kardiologie a kordiologie – biolo-gického a symbolického srdce. Za všechny další, kdo ztvárnili srdce na svých obrazech, lze uvést surrealistu Paula Klee (obr. 14).

Srdce v literatuře

Už bylo řečeno, že naši předkové spatřovali v srdci sídlo citů a se srdcem také spojovali život, respektive smrt. Srdce totiž jako jediný z našich orgánů o sobě dává svým tepem a tlukotem vědět a tep se mění v závislosti nejen na tom, co a jak provádíme fyzicky, ale také na tom, co a jak prožíváme psychicky. Lidé také už velmi dávno tušili, že srdce má v našem těle jakousi centrální úlohu. Vycházeli z toho, že dokud srdce pracovalo, člověk žil – jakmile pracovat přestalo, člověk umíral. Dnešní medicína sice definuje smrt člověka nikoli smrtí srdce, nýbrž smrtí mozku (např. s ohledem na možnost odběru orgánů k transplantacím), ale tu naši dávní předkové bez pomoci přístrojů poznat nemohli. Naopak přítomnost či nepřítomnost srdečního tepu poznali velmi snadno. Proto tedy, ať byla příčina smrti jakákoli, spojovali ji vždy právě se srdcem. Dodnes se ostatně užívá spojení „dokud mu srdce bije“ nebo eufemismu „jeho srdce dotlouklo“. V poezii se obraz srdce jako dutiny, v níž je ukryt milý či milá, vyskytuje od 12. století, ve výtvarném umění od poloviny 14. století – jak ukazuje titul Petrarcových Sonetů Lauře (obr. 15). Slast, kterou v srdci pociťujeme díky lásce, i bolestné trýznění srdce, jež má na svědomí láska neopětovaná, je věčným tématem světové literatury. Jako jeden příklad za stovky těch umělců, kteří se srdcem pracovali ve svých literárních dílech, je zde vybrán Guillaume Apollinaire (obr. 16).

Srdce ve znacích kardiologických společností

Ze znaků kardiologických společností světa (včetně České kardiologické společnosti) vyplývá, že kupodivu obsahují častěji symbolický než skutečný tvar srdce. Nicméně ikonografie srdce může mít v různých zemích a částech světa své odlišnosti. Někde mají např. srdce kvetoucí, ale když Světová zdravotnická organizace chtěla v roce 1972 užít pro Světový den zdraví plakát s podobným kvetoucím srd-cem, státy amerického kontinentu to odmítly. Srdce ve spojení s květy je tam symbolem nikoli života, nýbrž smrti. Nu, a nám se zase zdá poněkud pohřební pochodeň v symbolu American Heart Association.

Srdce jako symbol ženy

Nelze neuvést, že podle některých antropologů je srdce prastarou zobrazovací formou ženských genitálií (cunnus – vulva) – ostatně ne náhodou prý tvar srdce připomíná i starý sumerský symbol pro slovo žena v klínovém písmu (obr. 17). Profesor Martin Riedel ve svých Dějinách kardiologie zase připomíná, že symbol srdce připomíná tvar ženských hýždí. Šípem probodnuté srdce by pak mohlo představo-vat pohlavní akt, symbolizující lásku a erotiku. Mimochodem – srdce probodnuté šípem pochází z legendy o Amorovi a Psýché, avšak Amorovy šípy začaly cílit na srdce jako orgán lásky až od renesance a víra v čarovnou moc symbolického propíchnutého srdce, které může ovlivnit druhou osobu, se rozšířila až od 19. století.

Vzestup a pád symbolu

Chronologický vývoj symboliky srdce od starověkého Egypta po současnost (obr. 18) ukazuje, že vizuální znázornění symbolu prošlo složitými peripetiemi. Symbolická korekce klasického kónického tvaru srdce byla anatomickou herezí, která přežila více než dvě století. Jako ikona začala žít svým vlastním životem, a bylo proto nemožné (a zbytečné) snažit se o návrat ke skutečnému tvaru.

United Colors of Benetton se o to sice pokusili (obr. 19), ale Václav Havel setrval u tradičního symbolu (obr. 20).
Jen škoda, že někdy od konce 19. století či začátku 20. století začal symbol srdce jako metafora lásky podléhat inflaci a ve 20. století již zcela zdegeneroval – nejprve jen v románech tzv. červené knihovny či ve valentinkách, později i v každodenním životě. Srdce začalo být kresleno, vyšíváno, lepeno, vyřezáváno, tištěno a jinak ztvárňováno kdykoli, kdekoli a kamkoli. Stalo se jako motiv pokleslého umě-ní, řemesla i života dekorací nábytku, ubrusů, ubrousků, záclon i povlečení, nádobí a příborů, ozdobou svatebních i úmrtních oznámení i dveří venkovských „kadibudek“. Najdeme je na plakátech, tričkách, poštovních známkách i blahopřejných pohlednicích, stává se před-lohou tatérů i okrasou vývěsních štítů veřejných domů (obr. 21). My proto skončíme raději slovy básníka, který nechává srdci jeho poezii a tajemství…