Lipozomální lékové formy

Jedním ze základních požadavků racionální farmakoterapie je dosahování terapeuticky účinných koncentrací léčiv v místě jejich působení v organismu při co nejmenším riziku výskytu nežádoucích reakcí až toxicity. Lipozomální lékové formy do značné míry splňují tyto požadavky, neboť při celkovém podání umožňují cílenou distribuci léčiv do postižené tkáně (targeting); jsou rovněž využívány topicky v dermatologických a kosmetických přípravcích, neboť usnadňují penetraci léčiv do hlubších vrstev kůže a umožňují jejich výraznější terapeutické působení. Lipozomy jsou sférické částice vezikulární morfologie tvořené lipidy o průměru 20 nm až několik m, které jsou schopny enkapsulovat hydrofilní léčiva do svého vodního kompartmentu a hydrofobní léčiva zabudovat do lipidové membrány. Stěna lipozomů je tvořena jednou nebo více vrstvami lipidových membrán, jejichž základní součástí je fosfatidylcholin (syn. lecitin). Nesporné přednosti lipozomálních lékových forem pro systémovou mukózní i topickou aplikaci je předurčují k širšímu využití při výrobě léčivých přípravků nové generace. Větší rozšíření lipozomálních přípravků je dosud limitováno poměrně vysokou cenou základních surovin a technologickou náročností výroby.

Úvod

Léčiva jsou dopravována na místo svého působení v organismu buď krví po celkovém podání prostřednictvím systémového cévního řečiště, nebo se podávají topicky přímo na místo působení v povrchových strukturách organismu.

V posledních letech je věnována intenzivní pozornost zavádění moderních lékových forem umožňujících dosahování optimálních terapeutických koncentrací léčiva v cílových strukturách (biofázi), aniž by docházelo k nežádoucí distribuci látky do těch oblastí organismu, ve kterých je přítomnost léčiva zbytečná nebo přímo škodlivá.

Jednou z cest vedoucích k žádoucí distribuci léčiva do tkáně či orgánu postiženého patologickým procesem je tzv. targeting, tj. cílené směrování léčiva do místa terapeutického působení. Směrování léčiv do příslušných cílových struktur umožňuje efektivnější léčbu za současného snížení rizika nežádoucích až toxických reakcí, které se při systémovém podání vyskytují v menší či větší míře v závislosti na vlastní toxicitě léčiva. Cílená distribuce je obzvlášť důležitá u léčiv s nízkými terapeutickými indexy, jako jsou cytostatika, imunosupresiva, více toxická antimikrobiální a antifungální léčiva apod. [1]. Vhodně volené složení léčivého přípravku umožňuje i prodloužené setrvávání léčiva v cirkulaci, a tím i delší působení v organismu.

Mezi perspektivní lékové formy využitelné při řízeném uvolňování a cílené distribuci léčiv patří mj. komplexy léčiv s polymery (mikročástice, dendrimery) a lipozomální lékové formy [1–3].

Vytváření komplexů s polymery je založeno na skutečnosti, že léčiva mají schopnost vytvářet stabilní struktury vazbou na jednoduché řetězce polymerů a tyto komplexy pak mohou přetrvávat v cirkulaci po poměrně dlouhou dobu. Nevýhodou je však malé množství léčiva, které jsou polymerové řetězce schopny pojmout; velikost aplikované dávky léčiva na jednotku objemu je pak omezená. Navíc tato forma neposkytuje dostatečnou možnost směrování léčiva do oblasti patologického procesu.

Naproti tomu lipozomy jsou schopny pojmout podstatně větší množství léčiva, což z nich činí velmi atraktivní formu vhodnou pro celkovou (systémovou) i místní (lokální) aplikaci. Lipozomální přípravky díky výhodným fyzikálně-chemickým vlastnostem membránových komponent zajišťují vysokou účinnost léčiva a optimální farmakokinetické charakteristiky. Navíc se vesměs vyznačují dobrou snášenlivostí a vysokou mírou bezpečnosti. Enkapsulace léčiva do lipozomů rovněž zabraňuje rychlé biotransformaci léčiv v játrech a zpomaluje jejich eliminaci.  

Historie

Lipozomy jsou známy a vyráběny již od 60. let minulého století. Objev lipozomů se připisuje A. D. Banghamovi [4], který se svými spolupracovníky v 60. letech popsal strukturu multilamelárních vezikul na základě elektronmikroskopických studií. Vlastní název lipozomy pochází od G. Weismanna, jenž takto pojmenoval fosfolipidové vezikuly [5].

První lipozomální formy byly patentovány firmami Bristol Meyers (1968), Inchema S.A. (1971), Beyer (1973) a v průběhu 80. let dalšími firmami a institucemi (Batelle, Stanford University, Rahman, Tanabe, ICI aj.). Žádná z těchto patentovaných přihlášek ale nepřinesla praktické využití v podobě léčivého přípravku. Příčiny malého uplatnění lipozomů v praxi byly několikeré, vedle technologické náročnosti a nízké stability původních přípravků především nebyl k dispozici v dostatečném množství pro výrobu čistý fosfatidylcholin, ze kterého se lipozomální preparáty od počátku vyráběly.

Fosfatidylcholin byl od počátku získáván především ze sójových bobů (soya lecithin) a ze žloutků slepičích vajec (ovolecithin). Zhruba od poloviny 80. let byl dostupný hydrogenovaný fosfatidylcholin, a od roku 1990 pak i synteticky připravený fosfatidylcholin, ovšem pro vysokou cenu stále v omezeném množství; ostatně cena fosfatidylcholinu jako základní suroviny pro výrobu lipozomálních forem léčiv je dodnes do jisté míry limitujícím faktorem jejich širšího uplatnění.

Z výše uvedených důvodů se lipozomální forma od počátku uplatňovala především u léčiv užívaných v léčbě nejzávažnějších chorob, která při systémovém podání vykazují vyšší toxicitu. Tak například v USA byly v 80. letech vyvinuty lipozomální přípravky pro parenterální použití s amfotericinem B pro léčbu těžkých život ohrožujících mykotických infekcí [6, 7] a v roce 1995 byly uvedeny na trh přípravky s daunorubicinem a doxorubicinem [8, 9] k léčbě Kaposiho sarkomu a jiných tumorů.

V Evropě se vývoj lipozomálních forem ubíral poněkud jiným směrem než v USA, neboť pozornost zde byla od počátku zaměřena především na topické využití v dermatologických a kosmetických přípravcích [10] ve snaze zvýšit koncentraci lokálně aplikovaných látek hydrofobní povahy v rohových vrstvách kůže. Volně prodejné lipozomální kosmetické přípravky si záhy získaly oblibu v široké veřejnosti. Éra léčebného využití lipozomů byla v Evropě zahájena v roce 1988, kdy byl uveden na trh antimykotický přípravek Pevaryl Lipogel obsahující ekonazol v lipozomální formě; v letech 1993–1995 se objevily lipozomální formy heparinu k lokální terapii traumatických i jiných otoků a poté i další topické přípravky.

Zajímavým příkladem využití lipozomů byl přípravek s obsahem inaktivovaných virionů hepatitidy A enkapsulovaných do lipozomů z fosfatidylcholinu, fosfatidyletanolaminu a hemaglutininu z chřipkového viru, který byl uveden na trh v roce 1994 Švýcarským institutem pro očkovací látky a séra v Bernu jako první lipozomální přípravek k očkování proti hepatitidě A [11, 12].

Fyzikálně-chemická charakteristika lipozomů

Lipozomy jsou sférické částice vezikulární morfologie vznikající smísením lipidových komponent biologických membrán s vodou. Jedná se v podstatě o váčky (vezikuly) se stěnou složenou nejčastěji z fosfolipidů, případně z jiných amfifilních látek. Termínem lipozomy se označují v prvé řadě vezikuly obalené dvojitou membránou, jejíž podstatnou část tvoří fosfatidylcholin (syn. lecitin) nebo směsi obsahující různé druhy fosfatidylcholinu (např. dipalmitoylfosfatidylcholin) a se zbytky mastných kyselin o různé délce řetězců (nad C₁₄) a s rozdílným stupněm nasycení. Mohou obsahovat i jiné fosfolipidy, jako je fosfatidylglycerol, fosfatidyletanolamin a sfingomyelin [14, 15]. Cholesterol je přidáván pro snížení fluidity a tím i permeability lipozomálních membrán. Průměr lipozomů se pohybuje od 20 nm do několika mm [16]. Jejich plášť o tloušťce přibližně 5 nm tvoří do sebe uzavřené lamelové membrány oddělující vnitřní (vodní) prostor od vnější (kontinuální) vodní fáze. Podobně jako přirozené biologické membrány buněk, i membrány lipozomů jsou obvykle složeny z lipidové dvojvrstvy amfifilních lipidů orientovaných svou hydrofilní částí na vnější stranu membrány; lipofilní části lipidových molekul jsou obráceny proti sobě a představují hydrofobní vnitřní vrstvu membrány (obr. 1).

Druhy lipozomů

Rozeznávají se tyto základní typy lipozomů:

– malé unilamelární vezikuly

– velké unilamelární vezikuly

– velké multilamelární vezikuly

– velké oligolamelární vezikuly.

Malé unilamelární vezikuly (small unilamellar vesicles, SUV)

Jsou to vezikuly tvořené jedinou lipidovou dvojvrstvou o průměru < 50 nm, lišící se od jiných lipozomů vysokým membránovým napětím vyplývajícím ze značného zakřivení membrány (obr. 1). U nejmenších vezikul o průměru 23 nm, které se vyrábějí z ovolecitinu, obsahuje vnější vrstva téměř dvakrát více lipidových molekul ve srovnání s vrstvou vnitřní. Vnitřní vodní prostor je pak 4–5krát menší než objem hydratované lipidové dvojvrstvy a možnost inkorporace hydrofilních molekul léčiva do tohoto typu lipozomu je omezena malým objemem. Na druhé straně však tyto malé lipozomy mohou být pro dobrou orgánovou distribuci výhodné jako nosiče léčiv. Jsou totiž schopny unikat z cévního řečiště extravaskulárně přes endotel kapilár do okolních tkání (příkladem mohou být jaterní fenestrace, které mají póry o velikosti 50–60 nm).

Tyto malé vezikuly jsou po fyzikálně-chemické stránce relativně nestabilní pro vysoký stupeň deformace membrán a jejich využití může být omezeno jednak zvýšenou permeabilitou membrány pro hydrofilní molekuly, jednak zvýšenou náchylností k interakcím i fúzi s velkými molekulami.

Velké unilamelární vezikuly (large unilamellar vesicles, LUV)

Tento typ unilamelárních vezikul má vzhledem k většímu průměru (> 50 nm) nízké membránové napětí a větší stabilitu. LUV mají poměrně vysoký podíl obsahu vody, a jsou proto vhodné jako nosiče hydrofilních léčiv. Při vhodné technologii výroby mohou sloužit i jako modely pro přirozené biologické membrány.

Velké oligolamelární vezikuly (oligolamellar large vesicles, OLV)

Jsou to vezikuly s několikavrstevnými membránami, u nichž je uvolňování léčiva zpomaleno díky silnější vrstvě lipidů. Pomalejší uvolňování léčiva umožňuje podání vyšších dávek léčiva a prodloužení terapeutického efektu. Vznikají obvykle jako vedlejší produkt při přípravě velkých unilamelárních vezikul.

Velké multilamelární vezikuly (multilamellar large vesicles, MLV)

Mnohovrstevné vezikuly se připravují o velikosti 100–1000 nm. Obsahují velký počet lipidových dvouvrstev, které zapříčiňují zpomalené uvolňování enkapsulovaného hydrofilního léčiva, a zajišťují tak výrazný depotní účinek. Vzhledem k vysokému obsahu membránových lipidů je poměr hydrofilního léčiva k lipidu v MLV poměrně nevýhodný.

Multivezikulární vezikuly (multivesicular vesicles, MVV)

V tomto typu lipozomů je v jedné větší vezikule enkapsulováno více menších vezikul. Rovněž tento typ vzniká jako vedlejší produkt při výrobě jiných typů, zejména velkých multilamelárních vezikul.

Inkorporovaná léčiva

Do lipozomů mohou být uzavírána léčiva ve vodě rozpustná nebo nerozpustná. Hydrofilní molekuly léčiv mohou být enkapsulovány do vnitřního vodního prostoru vezikuly, lipofilní molekuly léčiva se mohou inkorporovat do dvojvrstev lipidů tvořících stěny lipozomů; amfifilní molekuly a molekuly s elektrickým nábojem se mohou adsorbovat na membrány lipozomů.

Množství enkapsulovaného léčiva a rychlost jeho uvolňování z lipozomů se řídí lipofilitou léčiva a velikostí jeho molekuly, z hlediska lipozomálního nosiče výběrem membránových lipidů, počtem lamel a velikostí lipozomů daných především tloušťkou membrány.

Hydrofilní léčiva musí před uvolněním z lipozomu penetrovat přes lipidové dvouvrstvy, proto je rychlost penetrace z vnitřního prostoru membránami určujícím faktorem depotního účinku u přípravků se zpomaleným uvolňováním. Z lipozomů se uvolňují i enkapsulované látky s velkou molekulou, rychlost uvolňování je pak ovšem nízká a depotní účinek je silně vyznačen.

Fosfatidylcholin

Nejčastěji používanou surovinou pro výrobu lipozomů je fosfatidylcholin [3, 14]. Je též označován jako lecitin či PtdCho. Je to tělu vlastní látka se specifickými fyzikálními a chemickými vlastnostmi, která je hlavní komponentou přirozených buněčných membrán. Patří mezi polární lipidy, po chemické stránce se jedná o fosfolipid (1,2-diacyl-sn-glycero-3-fosfocholin). Jeho strukturní vzorec je uveden na obr. 2.

Terminologická poznámka

Fosfatidylcholin je v chemii a biochemii označován synonymem lecitin. V komerčním využití má však termín lecitin poněkud odlišný, širší význam. V přípravcích pro nutritivní účely se jako lecitin(y) označují přírodní směsi neutrálních a polárních lipidů získávané především z rostlinných zdrojů (sója, slunečnice), ale též ze zdrojů živočišných (vaječný žloutek) nebo mikrobiálních.

Hlavními zdroji fosfatidylcholinu (lecitinu) jsou sójové boby, slunečnice a řepka. Sója obsahuje 20–22 % fosfatidylcholinu a vaječný žloutek 68–72 %. Sójový lecitin obsahuje významně více nenasycených mastných kyselin (56–60 % kyseliny linolenové, 6–9 % kyseliny a-linolenové) než vaječný lecitin (15–18 % kyseliny linolenové, 0–1 % kyseliny a-linolenové). Zastoupení fosfatidylcholinu v komerčních přípravcích se pohybuje mezi 20–90 %, nejčastěji činí 20 %.

Farmakokinetika

Fosfatidylcholin je po perorálním podání v GIT částečně natráven pankreatickou fosfolipázou na lyzofosfatidylcholin (lyzolecitin) a vstupuje jako lipofilní substance do buněk střevní sliznice, především v duodenu a proximálním jejunu. V nich se odehrává reacylace lyzolecitinu na lecitin, který je pak transportován ve formě chylomikronů lymfou do krve. Část fosfatidylcholinu se inkorporuje do buněčných membrán, zbytek je distribuován do různých tkání v podobě tukových částic VLDL, LDL i HDL.

Metabolizuje se na cholin, mastné kyseliny a glycerol. Je hlavním zdrojem cholinu jako prekurzoru pro syntézu acetylcholinu. Sérové hladiny cholinu dosahují maxima za 2–6 hodin po požití fosfatidylcholinu.

Význam a užití fosfatidylcholinu

Fosfatidylcholin má značný biologický význam pro správné složení membrány a její reparaci. Jeho hlavní úloha v organismu jako základní membránové komponenty spočívá v udržování fluidity a integrity buněčných membrán.

Má však i vlastní významné farmakologické účinky a používá se i samostatně jako léčivo. Mezi jeho důležité vlastnosti patří především ochranné působení na jaterní buňky. Jako hepatoprotektivum se fosfatidylcholin používá prakticky od roku 1952, kdy byl uveden na trh perorální přípravek Essentiale k léčbě alkoholické i nealkoholické fibrózy jater, jaterní cirhózy, hepatitidy typů A, B i C, jako ochranný přípravek u toxického poškození jater organickými rozpouštědly a intoxikace hepatotoxickými léčivy (paracetamol, tetracyklin, rifampicin). Osvědčil se rovněž jako parenterální přípravek LipoStabil, dnes indikovaný zejména k profylaxi tukové embolie při rozsáhlých traumatech a ortopedických zákrocích.

U pacientů užívajících lecitin je popisováno určité zlepšení u svalové hyperaktivity pacientů s tarditivní dyskinezí [17] a rovněž určitý pozitivní efekt u manických symptomů [18].

Přípravky obsahující lecitin podávané v dostatečně velkých dávkách slouží jako doplňková dietetika s kognitivním působením (donory cholinu pro syntézu acetylcholinu) u Alzheimerovy nemoci, jejich příznivý účinek na paměťové funkce je však stále předmětem diskusí.

Fosfatidylcholin ve směsi se žlučovými kyselinami se používá jako solubilizátor pro parenterální léčiva. Emulze fosfatidylcholinu z vaječného žloutku se již řadu let používají jako emulgátory např. pro parenterální výživu s obsahem lipidů.

Nesporně pozitivní význam má fosfatidylcholin jako součást topických přpravků s protizánětlivým, derivačním a analgetickým účinkem, zřejmě zvyšuje protizánětlivé působení nesteroidních antiflogistik. Fosfatidylcholin přítomný v topických přípravcích zlepšuje farmakokinetické vlastnosti léčiva a jeho účinnost tím, že usnadňuje penetraci do hlubších vrstev kůže a podle výsledků experimentálních studií usnadňuje i přestup léčiv přes stratum corneum [19–21].

Způsoby aplikace lipozomálních přípravků

Perorální aplikace

Lipozomy jsou díky své lipofilitě snadno vychytávány Peyerovými pláty střevní stěny a ukládají se ve specializovaných epiteliálních buňkách, tzv. M buňkách. Určité typy lipozomů mohou být využity k perorální vakcinaci. Obecně však platí, že většina dosud vyráběných lipozomálních lékových forem je méně vhodná pro perorální podání zejména pro nízkou odolnost vůči kyselému prostředí v žaludku, trávicím enzymům i solím žlučových kyselin. Proto jsou hlavními aplikačními cestami parenterální a topické podání.

Parenterální aplikace

Intravenózní aplikace

Aplikace lipozomálních přípravků přímo do cirkulace dává možnost přednostního usměrnění transportu léčiva do cílové tkáně, a tím i omezení celkové toxicity. Je však třeba respektovat, že „klasické" lipozomy složené pouze z fosfolipidů jsou po aplikaci velmi rychle, tj. v průběhu několika minut, vychytány makrofágy retikuloendotelového systému a kumulují se zejména v játrech a slezině. Rychlé mizení lipozomů z cirkulace je zapříčiněno tím, že na povrch lipozomů se adsorbují sérové proteiny, tzv. opsoniny, které jsou pak rozpoznávány imunokompetentními buňkami jako cizorodé částice, a jako takové eliminovány endocytózou.

Negativní roli hraje rovněž výměna fosfolipidových struktur lipozomů v cévním řečišti za plazmatické lipoproteiny, především HDL, čímž dochází k destabilizaci lipozomů. Navíc léčiva lipofilní povahy, která se rozpouštějí v membránách lipozomů, aniž jsou v nich pevně uchycena, se mohou rychle inkorporovat i do membránových struktur buněk cévní stěny.

Přísada cholesterolu při výrobě je schopna omezit výměnu mezi fosfolipidy lipozomů a buněčných membrán, snížit jejich permeabilitu, a zvýšit tak stabilitu lipozomů.

Ochrana lipozomů před vychytáním do makrofágů může být zajištěna např. modifikací povrchu lipozomů přidáním hydrofilních polymerů, např. polyetylenglykolu (PEG) do jejich povrchových struktur [22]. Takto upravené částice se stávají více hydrofilními, nejsou z krve tak snadno vychytány do buněk RES a setrvávají pak v cirkulaci po značně dlouhou dobu (t_1/2 až 20 h). Jsou proto označovány jako „dlouhodobě cirkulující" nebo „stealth" lipozomy [23, 24]. Tyto dlouhodobě cirkulující lipozomy o velikosti do 120 nm jsou schopny penetrovat nedokonale vyvinutými endoteliálními výstelkami krevních kapilár zásobujících tumor, difundovat přes extracelulární matrix a kumulovat se v nádorové tkáni. Tento efekt se nazývá pasivní targeting a je hlavním mechanismem účinku např. lipozomálních protinádorových preparátů s enkapsulovaným cytostatikem doxorubicinem, které jsou připraveny na bázi dlouhocirkulujích lipozomů. Principu zvýšení hydrofilie lipozomů a zároveň zvýšení koncentrace v cílových buňkách vhodnou technologickou úpravou se využívá vedle doxorubicinu i u lipozomální formy daunorubicinu [8, 9]; lipozomy jsou buď potahovány polymerem, nebo je při jejich přípravě využíván cholesterol.

Ke zlepšení targetingu je možno využít vysoce specifické protilátky, např. pro zvýšení targetingu do Ca prsu a dalších tumorů lze použít protilátky proti onkogenu Her2; protilátka proti E-selektinu na povrchu endoteliálních buněk může být využita pro cílené vychytávání do buněk cévního endotelu [14].

Dalším příkladem je lipozomální forma amfotericinu B k parenterální aplikaci u závažných systémových mykotických infekcí, u níž je díky rozpuštění látky v lipozomálních fosfolipidech nebo vytvoření komplexu s fosfatidylcholinem dosaženo podstatně nižší nefrotoxicity a neurotoxicity, než je tomu u klasických formulací této látky [6, 7]. Pro cílenou imunosupresi je určena lipozomální forma cyklosporinu A [25].

Subkutánní a intramuskulární aplikace

Lipozomy o velikosti < 120 nm aplikované do podkoží nebo do svalu jsou absorbovány především do periferních kapilár lymfatického řečiště a posléze se dostávají do krevní cirkulace. Větší lipozomy však zůstávají deponovány v místě injekční aplikace, což v případě chemicky agresivních a lokálně dráždivých léčiv může vyvolat místní poškození tkáně.

Topická aplikace

Aplikace lipozomálních forem na kůži má dlouhou tradici a spojuje výhodné využití příznivých vlastností fosfolipidů tvořících membrány lipozomů s působením enkapsulovaných léčiv. Lipofilní léčiva zabudovaná do lipozomů se přednostně ukládají v epidermis a zůstávají po delší dobu ve vysoké koncentraci ve stratum corneum („drug localizing effect"), což zajišťuje jejich intenzivnější působení a často i kratší nezbytnou dobu léčby. Do systémové cirkulace se léčiva enkapsulovaná do lipozomů při topické aplikaci prakticky nedostávají. Obsah fosfatidylcholinu v membránách lipozomů podporuje penetraci léčiv do hlubších vrstev kůže; do jisté míry se tento efekt projevuje i u přípravků s fosfatidylcholinem neupraveným do lipozomální formy.

Další vývoj v této oblasti přinesl tzv. transferzomy [14] umožňující penetraci velkých množství léčiv, a to i velkých a hydrofilních molekul léčiv, přes stratum corneum do hlubších vrstev kůže; mechanismus dosud není zcela objasněn, zřejmě souvisí s obsahem tenzidů, které v průběhu transportu fluidizují nejen lipidy lipozomů, ale i kožní lipidy.

Možnosti využití lipozomů

Lipozomy mají mnohostranné uplatnění ve farmaceutickém, kosmetickém i potravinářském průmyslu. Ve farmacii slouží především jako nosiče léčiv, v biofarmacii a biofyzice jsou využívány jako membránový a distribuční model. V dermatologických a kosmetických přípravcích se využívá jejich schopnosti prostupovat i přes neporušené povrchové struktury organismu a vnášet léčivo do hlubších vrstev kůže.

Nosiče léčiv

Použití lipozomů jako nosičů léčiv je dosud nejběžnějším způsobem jejich medicínského využití. Mohou sloužit jako zásobník léčiva pro řízené uvolňování nebo jako nosičový systém pro cílený transport enkapsulovaného léčiva do příslušných tkání a struktur. Léčiva z lipozomálních přípravků snadněji pronikají do nitra cílových buněk díky vysokému obsahu fosfolipidů.

Další možnosti využití

Lipozomy jsou vhodným biologickým vehikulem pro léčiva nerozpustná ve vodě. Mohou sloužit i jako adsorbéry a solubilizátory léčiv s velkým uvolňovacím povrchem, např. pro cyklosporin A nebo nifedipin [14].

V topických přípravcích je možno s výhodou využít samotné lipozomy bez enkapsulovaného léčiva jako ochranný prostředek na tělesné povrchy.

Perspektivy lipozomálních lékových forem

Výhody a přednosti lipozomálních lékových forem pro celkovou i topickou aplikaci jsou nesporné a opakovaně prokázané, jejich širší využití však zatím omezuje především dosti vysoká cena suroviny a technologická náročnost výroby. Farmaceutické firmy zatím většinou v této formě uváděly na trh léčivé přípravky s dlouho známými „tradičními" léčivy, jako jsou antimykotika, cytostatika, nesteroidní antiflogistika, antikoagulancia aj. Lipozomální formy se však dosud ve větší míře neuplatňují při výrobě nových originálních účinných látek, které by jim mohly přinést větší popularitu a publicitu. Bylo by přinejmenším žádoucí využívat při výrobě léčivých přípravků ve větší míře samotný fosfatidylcholin, který je i v nelipozomální formě mnohostranně výhodným a netoxickým vehikulem pro lipofilní léčiva.

Zcela samostatnou kapitolu tvoří vývoj nevirových transfekčních systémů pro genovou terapii a genetické vakcíny. Zde již dosáhly komercializace kationické lipozomy pro transfekce in vitro (lipofekce) a nové systémy pro targeting plazmidové DNA nebo siRNA in vivo jsou předmětem intenzivního výzkumu. Tato oblast však již přesahuje rámec tohoto článku.

Obr. 1  Schematické znázornění malého unilamelárního lipozomu (SUV)

Obr. 2  Chemická struktura fosfatidylcholinu