Optimální využití možností imunoterapie je klíčovým úkolem příštích let
munoterapie nádorů zažívá v posledních pěti letech prudký rozvoj. Průlom v klinické využitelnosti této již dlouho zkoumané modality nastal s vývojem imunologických léků, které mohou reaktivovat inhibované protinádorové lymfocyty. Tyto tzv. checkpoint inhibitory (občas překládáno jako inhibitory kontrolních bodů) zaměřené na CTLA 4 (cytotoxický T lymfocytární antigen 4) a dráhu PD 1/PD L1 (protein programované buněčné smrti a jeho ligand) jsou potenciálně účinné proti širokému spektru nádorů.
Navzdory faktu, že imunoonkologické léky zásadně zlepšily prognózu nemocných s melanomem a refrakterním Hodgkinovým lymfomem, výsledky této terapie u mnoha dalších diagnóz představují jen mírné zlepšení oproti konvenční systémové léčbě. V klinických studiích různé fáze se zkoumají kombinace imunologických léků, které by měly zvýšit účinnost terapie a v optimálním případě navodit imunitní odpovědi u nádorů bez infiltrace imunitními buňkami (tzv. immune desert tumors).
Vanneman a Dranoff popsali již v roce 2012 příčiny a mechanismy účinku imunoterapeutických kombinací [1]:
- zvýšení infiltrace nádorové tkáně imunitními buňkami
- zvýšení prezentace antigenu nádorovými buňkami a/nebo profesionálními buňkami prezentujícími antigeny
- zlepšení diferenciace paměťových T lymfocytů
- zlepšení funkce protinádorových T lymfocytů (priming, lytická schopnost)
- snížení imunosupresivního potenciálu nádorového mikroprostředí
- potlačení imunosupresivních buněčných populací
V současnosti probíhá řada klinických studií, v nichž se kombinují imunoterapeutické léky. Téměř ve všech jsou základem pro kombinovanou léčbu inhibitory PD 1/PD L1, k nimž se přidávají jiné imunologické léky nebo inhibitory angiogeneze.
Další možností zlepšení účinku imunoterapie je ovlivnění nově identifikovaných mechanismů, jako je například mikrobiom. V dnešní době je již prokázáno, že efekt imunoterapie u nemocných s metastatickým melanomem i nežádoucí účinky léčby do jisté míry závisejí na složení střevní flóry [2‒5]. Toto složení by přitom mohlo být celkem jednoduše ovlivnitelné probiotiky, antibiotiky, případně transplantací stolice (nutno dodat, že dosud nemáme důkaz o prospěšnosti intervencí kvůli změně mikrobiomu).
Nakonec nelze nezmínit prediktivní parametry. Jejich hledání pokračuje, ale dosud se nepromítlo do klinické praxe. Identifikace jasného prediktivního ukazatele pro účinek a/nebo toxicitu imunoterapie by jistě znamenala značný přínos pro pacienty a také nezanedbatelnou finanční úsporu.
Závěrem lze tedy konstatovat, že optimalizace využití nové imunoterapie v každodenní klinické praxi bude vyžadovat ještě mnoho úsilí – minimálně preklinické podklady však pro ni máme již dnes.