Přeskočit na obsah

Aktuálně z klinických studií

Srovnání krátkodobých analog inzulinu a humánního inzulinu u pacientů s diabetes mellitus : Vyhledány byly randomizované kontrolované studie (Cochrane Library, Medline, Embase) srovnávající krátkodobá inzulinová analoga s humánním inzulinem. Intervence musela trvat nejméně 4 týdny. Identifikováno bylo 42 studií (n = 7933), autoři podotýkají, že vesměs špatné metodologické kvality. Glykovaný hemoglobin (HbA1c): U pa-cientů s diabetem 1. typu byla mírně účinnější inzulinová analoga – vážená hodnota průměrného rozdílu (weighted mean difference, WMD) byla -0,1 % (95% CI: -0,2 %– -0,1 %) ve prospěch inzulinových analog, zatímco u pacientů s diabetem 2. typu nebyl zaznamenán rozdíl oproti humánnímu inzulinu – WMD = 0,0 % (95% CI: -0,1%–0,1%). V podskupině diabetiků 1. typu využívající kontinuální podkožní infuze inzulinu (CSI) byla hodnota WMD glykovaného hemoglobinu -0,2 % (95% CI: -0,3 %–(-0,1 %)) ve prospěch analog. Ve studiích s intenzifikovaným inzulinovým režimem (IIT) byla hodnota rozdílu – WMD = -0,1% (95% CI: -0,2 %–0,0 %). Nebyl rozdíl mezi celkovou incidencí hypoglykémií u diabetiků 1. a 2. typu: WMD průměrných incidencí hypoglykémií/pacient/měsíc -0,2 (95% CI: -1,2–0,9) u diabetiků 1. typu a -0,2 (95% CI:-0,5–0,1) u diabetiků 2. typu. Ve studiích s diabetiky 1. typu se závažná hypoglykémie vyskytovala v rozmezí 0–247,3 epizod/100 osoboroků (medián 20,3) u inzulinových analog a 0–544/100 osoboroků (medián 37,2) u humánního inzulinu. U diabetiků 2. typu byla incidence závažné hypoglykémie 0–30,3 epizod/100 osoboroků (medián 0,6) u inzulinových analog a 0–50,4 epizod/100 osoboroků (medián 2,8) u humánního inzulinu. Žádná ze studií neměla za cíl sledovat dlouhodobé účinky (např. mortalita, komplikace diabetu). Siebenhofer A, Plank J, Berghold A, et al. Short acting insulin analogues versus regular human insulin in patients with diabetes mellitus. The Cochrane Database of Systematic Reviews 2006 Issue 1.

Srovnání krátkodobých analog inzulinu a humánního inzulinu u pacientů s diabetes mellitus

Vyhledány byly randomizované kontrolované studie (Cochrane Library, Medline, Embase) srovnávající krátkodobá inzulinová analoga s humánním inzulinem. Intervence musela trvat nejméně 4 týdny. Identifikováno bylo 42 studií (n = 7933), autoři podotýkají, že vesměs špatné metodologické kvality. Glykovaný hemoglobin (HbA1c): U pa-cientů s diabetem 1. typu byla mírně účinnější inzulinová analoga – vážená hodnota průměrného rozdílu (weighted mean difference, WMD) byla -0,1 % (95% CI: -0,2 %– -0,1 %) ve prospěch inzulinových analog, zatímco u pacientů s diabetem 2. typu nebyl zaznamenán rozdíl oproti humánnímu inzulinu – WMD = 0,0 % (95% CI: -0,1%–0,1%). V podskupině diabetiků 1. typu využívající kontinuální podkožní infuze inzulinu (CSI) byla hodnota WMD glykovaného hemoglobinu -0,2 % (95% CI: -0,3 %–(-0,1 %)) ve prospěch analog. Ve studiích s intenzifikovaným inzulinovým režimem (IIT) byla hodnota rozdílu – WMD = -0,1% (95% CI: -0,2 %–0,0 %). Nebyl rozdíl mezi celkovou incidencí hypoglykémií u diabetiků 1. a 2. typu: WMD průměrných incidencí hypoglykémií/pacient/měsíc -0,2 (95% CI: -1,2–0,9) u diabetiků 1. typu a -0,2 (95% CI:-0,5–0,1) u diabetiků 2. typu. Ve studiích s diabetiky 1. typu se závažná hypoglykémie vyskytovala v rozmezí 0–247,3 epizod/100 osoboroků (medián 20,3) u inzulinových analog a 0–544/100 osoboroků (medián 37,2) u humánního inzulinu. U diabetiků 2. typu byla incidence závažné hypoglykémie 0–30,3 epizod/100 osoboroků (medián 0,6) u inzulinových analog a 0–50,4 epizod/100 osoboroků (medián 2,8) u humánního inzulinu. Žádná ze studií neměla za cíl sledovat dlouhodobé účinky (např. mortalita, komplikace diabetu).

Siebenhofer A, Plank J, Berghold A, et al. Short acting insulin analogues versus regular human insulin in patients with diabetes mellitus. The Cochrane Database of Systematic Reviews 2006 Issue 1.

Srovnání účinnosti krátkodobých analog inzulinu a humánního inzulinu.

Krátkodobá analoga (lispro, aspart) byla v této analýze téměř stejně účinná jako humánní inzulin v dosažení dlouhodobé glykemické kontroly a byla asociována s podobnou incidencí epizod hypoglykémií. Neexistují data o vlivu na dlouhodobé komplikace diabetu a data o bezpečnosti – z tohoto důvodu autoři doporučují obezřetnost při preskripci těchto preparátů.

 Aktuálně z klinických studií

Charakteristiky metabolického syndromu a krátkodobá prognóza, včetně jejího ovlivnění terapií statiny, u pacientů po akutním koronárním syndromu (další analýza dat studie MIRACL)

Studie MIRACL se zúčastnilo 3086 pacientů přijatých k hospitalizaci pro nestabilní anginu pectoris, akutní non-Q IM nebo jednoznačný infarkt myokardu, objektivně prokázanou akutní myokardiální ischémii nebo poškození myokardu. Pacienti byli v intervalu 24–96 hodin po přijetí k hospitalizaci náhodně přiděleni k léčbě atorvastatinem 80 mg/den (ATV) nebo k podávání placeba po dobu 16 týdnů. Primárním cílem byl čas do úmrtí z jakékoliv příčiny, nefatální infarkt myokardu, resuscitovaná srdeční zástava, zhoršení anginy pectoris s nově diagnostikovanou ischémií vyžadující okamžitou rehospitalizaci. Sekundární cíl: mortalita z různých příčin. Metabolický syndrom byl definován jako přítomnost nejméně 3 z následují-cích rizikových faktorů: BMI > 30 kg/m2; triglyceridy >150 mg/dl; HDL< 40 mg/dl (muži) a < 50 mg/dl (ženy); hypertenze v anamnéze a/nebo TK ≥ 130/≥80 mmHg při vstupu do studie a anamnéza diabetu. Analýza byla provedena u 3038 subjektů, u nichž bylo možno extrahovat data týkající se rizikových faktorů, z nichž 38 % (1161) splnilo kritéria pro metabolický syndrom. Během 16 týdnů byla incidence souhrnného primárního cíle asociována s metabolickým syndromem a rovněž pacienti s metabolickým syndromem měli vyšší incidenci jednotlivých složek primárního cíle (na konci studie byla incidence primárního cíle 19% u pacientů s metabolickým syndromem a 14% u pacientů bez metabolického syndromu; HR = 1,40 (95% CI: 1,16–1,67; p < 0,001). Z jednotlivých komponent metabolického syndromu byla anamnéza diabetu a nízký HDL cholesterol asociován se zvýšením rizika primárního cíle (HR = 1,33; 95% CI: 1,09–1,62; p < 0,01 – diabetes; HR = 1,28; 95% CI: 1,07–1,53; p < 0,01 nízký HDL cholesterol). V mnohonásobné analýze byl metabolický syndrom asociován se 49% zvýšením rizika primárního cíle (HR = 1,49; 95% CI: 1,24–1,79; p < 0,0001), rovněž zvyšoval riziko celkové mortality (HR = 1,49; 95% CI: 1,04–2,14; p = 0,029). V modelu, jehož výsledkem byl souhrnný primární cíl, nebyla zjištěna významná interakce mezi metabolickým syndromem (nebo jeho jednotlivými složkami) a přidělením do skupiny aktivně léčené, nebo placeba (všechny p > 0,10) naznačující, že snížení relativního rizika primárního cíle asociovaného s podáváním ATV bylo stejné jak u osob s metabolickým syndromem, tak bez metabolického syndromu a mezi osobami majícími jednotlivé komponenty metabolického syndromu. V další analýze, podle počtu rizikových faktorů, bylo snížení absolutního (o 3,5–6,5 %) i relativního rizika (o 20–33 %) srovnatelné v jednotlivých podskupinách, s výjimkou podskupiny se třemi rizikovými faktory (pozorováno nesignifikantní zvýšení rizika, kdy se jedná pravděpodobně o náhodnou chybu).

Schwarz GG, Olsson AG, Szarek M, Sasiela WJ. Relation of Characteristics of Metabolic Syndrome to Short-Term Prognosis and Effects of intensive statin therapy after acute coronary syndrome. Diabetes Care 2005; 28, 2508–-2513.

Ovlivňuje metabolický syndrom krátkodobé kardiovaskulární riziko u pacientů po prodělaném akutním koronárním syndromu? Pokud ano, je časná terapie statiny prospěšnější u osob s metabolickým syndromem než u osob bez něj?

Metabolický syndrom je silným prediktorem rekurence KV příhod v krátkém období po prodělaném akutním koronárním syndromu. Snížení relativního rizika primárního cíle ve skupině atorvastatinu oproti placebu bylo podobné u osob s metabolickým syndromem i bez něj.

 Aktuálně z klinických studií

Farmakoterapie snižování tělesné hmotnosti u dospělých pacientů s diabetem 2. typu

Randomizované kontrolované studie (publikované, nepublikované, jakýkoliv jazyk), ve kterých byla užita farmakoterapie jako primární strategie snižování tělesné hmotnosti u diabetiků 2. typu, byly vyhledávány v následujících databázích: Medline (1966–2004), Embase (1974–2004), Web of Science (1981–May 2004, další blíže nespecifikované bibliografické databáze a dohledání referencí). Autoři vyhledali 22 studií s fluoxetinem (n = 296), orlistatem (n = 2036) a sibutraminem (n = 1047). Fluoxetin mírně snížil tělesnou hmotnost, a to o 5,1 kg (95% CI: 3,3–6,9) po 24–26 týdnech sledování, orlistat o 2,0 kg (95% CI: 1,3–2,8) po 12–57 týdnech sledování a sibutramin o 5,1 kg (95% CI: 3,2–7,0) po 12–52 týdnech sledování. Hladiny glykovaného hemoglobinu byly rovněž signifikantně mírně sníženy při terapii fluoxetinem a orlistatem. Bezpečnost léčby: při terapii orlistatem se často vyskytovaly gastrointestinální nežádoucí účinky, tremor, somnolence, pocení při terapii fluoxetinem a palpitace u sibutraminu. Ve třech studiích byl dosažen signifikantní pokles tělesné hmotnosti při terapii mazindolem, v jedné studii phenmetrazinem a ve dvou studiích phenterminem.

Norris SL, Zhang X, Avenell A, et al. Pharmacotherapy for weight loss in adults with type 2 diabetes mellitus. The Cochrane Database of Systematic Reviews 2006 Issue 1.

Zhodnocení účinnosti farmakoterapie nadváhy nebo obezity u diabetiků 2. typu.

Fluoxetin, orlistat a sibutramin jako primární léčba farmakoterapie obezity mohou dosáhnout mírného a krátkodobého snížení tělesné hmotnosti u pacientů s diabetem 2. typu. Nejsou k dispozici data z delšího sledovacího období. Poskrovnu je dat o jiných látkách v této indikaci.

 Aktuálně z klinických studií

Ovlivnění tělesné hmotnosti a kardiometabolických rizikových faktorů rimonabantem, selektivním blokátorem kanabinoidních receptorů typu 1, u pacientů s nadváhou nebo obézních; část výsledků studie RIO.

Multicentrická randomizovaná dvojitě zaslepená placebem kontrolovaná studie probíhala v letech 2001–2004 (USA, Kanada). Rimonabant, nebo placebo byly přidány k dietě nebo cvičení. Do studie vstupovalo 3045 dospělých obézních osob (BMI ≥ 30) nebo osob s nadváhou (BMI > 27, léčenou nebo neléčenou hypertenzí nebo dyslipidémií). Po 4 týdnech jednoduše zaslepené fáze (run-in), kdy bylo podáváno placebo současně s dietou (s redukcí energetického příjmu o 600 kcal/den), byli pacienti randomizováni k podávání placeba, nebo rimonabantu v dávce 5 mg/den nebo 20 mg/den po dobu 1 roku. Poté byli pacienti léčení rimonabantem opětně randomizováni k podávání placeba, nebo k pokračování započaté léčby se stejným dávkováním. Pacienti z placebové větve pokračovali během druhého roku studie v podávání placeba. Primární cíle: změna tělesné hmotnosti po roce studie a prevence opětovného zvýšení tělesné hmotnosti během 2. roku. Sekundární cíle: změna obvodu pasu, hladiny plazmatických lipidů a další kardiometabolické rizikové faktory. První rok studie dokončilo: 309 (51 %) pacientů ze skupiny placeba, 620 (51 %) pacientů ze skupiny rimonabantu v dávce 5 mg a 673 (55 %) pacientů ze skupiny rimonabantu v dávce 20 mg/den. Rimonabant v dávce 20 mg/den ve srovnání s placebem výrazněji snížil tělesnou hmotnost (průměrný pokles: -6,3 kg vs -1,6 kg ve skupině placeba; p < 0,001), zmenšil obvod pasu (-6,1 cm vs -2,5 cm; p < 0,001), snížil koncentrace triglyceridů (-5,3 % vs +7,9 %; p < 0,001) a signifikantně zvýšil koncentrace HDL cholesterolu (12,6 % vs 5,4 %; p < 0,001). Pacienti ze skupiny rimonabantu léčení dávkou 5 mg/den, kteří byli převedeni z dávky 20 mg na placebo, opětně nabyli tělesnou hmotnost, zatímco ti, kterým byla aktivní léčba ponechána, udrželi sníženou hmotnost i hladiny sérových lipidů. Nejčastějším nežádoucím účinkem rimonabantu byla nauzea (11,2 % 20mg rimonabant vs 5,8 % placebo).

Pi-Sunyer FX, Aronne LJ, Heshmati HM, et al. Effect of Rimonabant, a Cannabinoid-1 Receptor Blocker, on Weight and Cardiometabolic Risk Factors in Overweight or Obese Patients: RIO-North America: A Randomized Controlled Trial. JAMA 2006; 295: 7: 761–776.

Jaké je ovlivnění tělesné hmotnosti a kardiometabolických rizikových faktorů rimonabantem, selektivním blo-kátorem kanabinoidních receptorů typu 1, u pacientů s nadváhou nebo obézních?

Terapie rimonabantem v dávce 20 mg/den (současně s dietou) byla asociována se snížením tělesné hmotnosti, zmenšením obvodu pasu, poklesem hladin LDL cholesterolu a triglyceridů a zvýšením HDL cholesterolu. Téměř polovina pacientů ze všech skupin odstoupila po prvním roce ze studie.

Sdílejte článek

Doporučené