Defibrilace u hypotermické zástavy oběhu: kdy má skutečně smysl?

Náhodná hypotermie (tělesná teplota < 35 °C) představuje život ohrožující stav, který může vést k závažným arytmiím a zástavě oběhu. Specifickým problémem je léčba komorových arytmií u pacientů s hlubokou hypotermií, kde je myokard často rezistentní k defibrilaci. V praxi tak vzniká zásadní otázka: kdy a kolikrát se pokoušet o defibrilaci u těchto pacientů a jakou roli hraje tělesná teplota?

Doposud existují rozpory mezi doporučeními odborných společností. Evropské guidelines doporučují při perzistující fibrilaci komor odložit další defibrilace do zahřátí nad 30 °C, zatímco americká doporučení či doporučení Wilderness Medical Society připouštějí omezený počet pokusů i při nižších teplotách. Důvodem jsou omezená a kvalitativně slabá data. Autoři této studie se proto zaměřili na reálná klinická data z mezinárodního registru, aby poskytli odpověď na otázku, jaká je úspěšnost defibrilace u pacientů s hypotermickou zástavou oběhu při teplotách ≤ 30 °C a jaké faktory ji ovlivňují.

Metodika

Jednalo se o retrospektivní observační studii založenou na datech z International Hypothermia Registry, který zahrnuje pacienty s náhodnou hypotermií z 28 center v 10 zemích [1]. Do analýzy byli zahrnuti pouze pacienti se zástavou oběhu a defibrilovatelným rytmem při tělesné teplotě ≤ 30 °C.

Pacienti byli rozděleni do dvou skupin:

• defibrilace před zahříváním,
• defibrilace během zahřívání (včetně mimotělní podpory životních funkcí – mimotělní membránová oxygenace/kardiopulmonální bypass [ECLS – ECMO/CPB]).

Primárním sledovaným ukazatelem byla úspěšná defibrilace vedoucí k návratu spontánního oběhu (ROSC ≥ 30 s). Hodnoceny byly také faktory jako teplota při defibrilaci, počet výbojů, použití mimotělní podpory a laboratorní parametry.

Výsledky

Do studie bylo zařazeno celkem 37 pacientů. Celková úspěšnost defibrilace (elektrické i spontánní) byla 59 % (22/37 pacientů).

Zásadním zjištěním byl dramatický rozdíl mezi načasováním defibrilace:

• při defibrilaci během zahřívání byla úspěšnost 100 % (17/17),
• při defibrilaci před zahříváním pouze 25 % (5/20) (p < 0,001).

Klíčovým determinantem úspěchu byla tělesná teplota při defibrilaci. Pacienti s úspěšnou defibrilací měli významně vyšší teplotu než neúspěšní (medián přibližně 28 °C vs. 25 °C). Každé zvýšení teploty o 1 °C zvyšovalo šanci na úspěch téměř 3–4krát. Zásadním zjištěním bylo, že žádná defibrilace nebyla úspěšná při teplotě < 24,8 °C.

Mimotělní zahřívání (ECLS) bylo spojeno s vyšší pravděpodobností úspěšné defibrilace (poměr šancí [OR] přibližně 5). Většina pacientů byla úspěšně defibrilována po 1–2 výbojích; žádný pacient nebyl úspěšně defibrilován po více než 5 výbojích. Vyšší hodnoty laktátu a draslíku byly spojeny s nižší úspěšností, což pravděpodobně odráží závažnější metabolický stav.

Zajímavým zjištěním je také to, že podání adrenalinu bylo spojeno s nižší úspěšností defibrilace, avšak kauzální vztah nelze z dostupných dat potvrdit.

Interpretace ze strany autorů

Defibrilace u hypotermické zástavy oběhu má smysl již při teplotách kolem 25 °C, přičemž její úspěšnost výrazně roste s postupným zahříváním – není nutné čekat až na 30 °C.

Literatura

[1] Cools E, Blasco R, Paal P, et al. Defibrillation in patients with accidental hypothermia and core temperatures ≤30°C – A retrospective observational study. Resuscitation 2026; 219: 110971.