Šedesát let od objevu psychedelických účinku LSD

V dubnu tohoto roku proběhly v Basileji oslavy šedesátého výročí objevu psychedelických účinku LSD Albertem Hofmannem, chemikem z farmaceutického koncernu Sandoz. Nejprve pociťoval velkou radost z objevu a možností použití v psychiatrii i při výzkumu duševních nemocí. Později bylo LSD zataženo do velké drogové mánie, která se koncem 50. let rozšířila v celém západním světě včetně USA. Neopatrné používání bez medicínského dohledu vedlo k řadě incidentu, a pro Hofmanna i firmu Sandoz se tak stalo LSD problémovým dítětem, jak to popisuje ve své monografii.

V dubnu tohoto roku proběhly v Basileji oslavy šedesátého výročí objevu psychedelických účinku LSD Albertem Hofmannem, chemikem z farmaceutického koncernu Sandoz. Nejprve pociťoval velkou radost z objevu a možností použití v psychiatrii i při výzkumu duševních nemocí. Později bylo LSD zataženo do velké drogové mánie, která se koncem 50. let rozšířila v celém západním světě včetně USA. Neopatrné používání bez medicínského dohledu vedlo k řadě incidentu, a pro Hofmanna i firmu Sandoz se tak stalo LSD problémovým dítětem, jak to popisuje ve své monografii.

Historie objevu a současné postavení LSD

„V pátek 16. dubna 1943 jsem musel během odpoledne přerušit práci v laboratoři a odjet domu, postihnut pocitem mimořádného neklidu, kombinovaným s nepatrnou závratí. Doma jsem si lehl a upadl do ne nepříjemného stavu podobného intoxikaci, který se projevoval extrémně stimulovanou imaginací. Ve stavu podobném snu, s očima zavřenýma (denní světlo mi připadalo nepříjemné svou září) jsem pozoroval nepřetržitý tok fantastických obrázku, mimořádných tvaru a kaleidoskopických her s barvami. Asi po dvou hodinách se tyto jevy vytratily."

Těmito slovy popisuje Albert Hofmann, chemik ze Sandozu v Basileji, své zážitky po náhodném požití diethylamidu kyseliny lysergové (LSD). Pravděpodobně se potřísnil roztokem LSD, který se pak vstřebal neporušenou kuží.

Celá historie začíná v roce 1929, kdy A. Hofmann nastupuje po studiu chemie na univerzitě v Curychu u farmaceutické firmy v Basileji jako spolupracovník profesora Arthura Stolla. Ten se zabýval studiem přirozených alkaloidu z náprstníku (Digitalis), mořské cibule (Urginea maritima) a námelu žita (Claviceps purpurea nebo Secale cornutum). V roce 1918 izoloval Stoll ergotamin jako první alkaloid námelu. Námel je vývojové stadium nižší houby (Claviceps purpurea), která parazituje na žitu a v menší míře také na jiných druzích obilí a divokých travách. Zrna infikovaná touto houbou vyrustají do světle až fialově hnědých zakřivených háčku (sclerotia), které se tlačí na místa zdravých zrn. Námel jako droga má fascinující historii. Z raného středověku jsou známy epidemické otravy námelem po požití chleba obsahujícího tuto houbu. Otrava se objevovala ve dvou formách: v gangrenózní (ergotismus gangrenosus) a ve formě konvulzivní (ergotismus convulsivus). Lidové názvy pro ergotismus jsou ignis sacer, heiliges Feuer a odpovídají gangrenózní formě onemocnění. Patron obětí ergotismu je svatý Antonín a řád svatého Antonína byl první, který se pokoušel léčit tyto pacienty. V nové době byly epidemické otravy námelem zaznamenány ve většině evropských zemí. S vývojem zemědělství byl chléb obsahující námel jako příčina hromadných otrav postupně odstraněn, a tím se značně zmenšil rozsah a počet námelových epidemií. Poslední velká epidemie byla zaznamenána na jihu Ruska v letech 1926–27.

První zmínka o využití námelu pro medicínské účely k urychlení porodu se nalézá v herbáři frankfurtského městského lékaře Adama Lonitzera z roku 1582. Jacobs a Craig z Rockefellerova institutu v New Yorku odhalili společné jádro všech alkaloidu námelu, které nazvali kyselina lysergová. Hofmann se pak dále zabýval syntézou dalších derivátu kyseliny lysergové a až v roce 1938 syntetizoval 25. látku v této řadě derivátu, kterou nazval LSD25 – diethylamid kyseliny lysergové. Cílem jeho výzkumu bylo získání nového oběhově respiračního analeptika. Diethylamid kyseliny lysergové se svojí strukturou podobal v té době již známým analeptikum, jako byl např. diethylamid kyseliny nikotinové (coramin). Během testu s LSD25 zjistilo farmakologické oddělení silný uterotonický účinek. Také zvířata se chovala v pruběhu účinku této látky neklidně. Protože se zdálo, že látka nemá zvláštní význam ve farmakologii a lékařství, bylo testování zastaveno.

Dalších 5 let se nic zvláštního nedělo. Až při dalších pracích na alkaloidech námelu si Hofmann vzpomněl na relativně nezajímavé LSD25. Zvláštní předtucha ho vedla k tomu, že tato látka má jiné farmakologické účinky, než se předpokládalo během výzkumu, a znovu si ji v menším množství syntetizoval. Další historii již známe. V následujících dnech (přesně 19. 4. 1943 v 16:20) provedl na sobě pokus s LSD, kdy vypil 10 ml roztoku s 0,25 mg LSD. Roztok byl bez chuti. Asi za 40 minut se projevily první příznaky. Začínaly závratě, objevovaly se pocity úzkosti, vizuální zakřivení a nucení ke smíchu. Okolí postupně nabývalo mnohem grotesknějších a hruznějších tvaru. Předměty byly v nekonečném pohybu, oživlé a jakoby poháněné svou vnitřní silou. V pruběhu intoxikace se střídaly stavy úzkosti a deprese. Teprve pozvolna se začal vracet z podivného a nepřátelského světa do každodenní uklidňující reality. Nyní se začala odvíjet před zavřenýma očima hra barev a tvaru. Valily se na něho kaleidoskopické fantastické tvary, které explodovaly  v barevných fontánách a mísily se do proudu. Každý akustický vjem se transformoval do vjemu optických. Každý zvuk vytvářel zřetelně jiný obraz se svou vlastní barvou a tvarem. Příští den se probudil úplně svěží s čistou hlavou a cítil se jako znovuzrozený.  Všechny jeho smysly měly zostřenou vnímavost, která přetrvávala až do konce dne. Tento experiment ukázal, že LSD25 má psychoaktivní účinky mimořádných vlastností a síly. Svuj experiment s LSD si pamatoval do nejmenšího detailu a popsal jej svému nadřízenému profesoru Stollovi. Později Hofmann  zjistil, že si vzal nejméně pětkrát vyšší dávku, než je běžně užíváno (50 mg).

Po nečekaném objevu psychedelických účinku byl LSD25 opět zkoumán v pokusech na zvířatech v laboratořích farmakologického koncernu Sandoz. Experimenty na zvířatech však pouze trochu poodhalily psychické změny zpusobené LSD. Psychický účinek je zejména na nižších živočiších sotva patrný. LSD pusobí pouze ve sféře vyšší a nejvyšší psychiky a intelektuálních funkcí.

Myši pod vlivem LSD mají ataxii a změny v obranném chování. U kočky mužeme pozorovat zježení (piloerekci) a změny chování, které svědčí o přítomnosti halucinací. Zvíře stojí úzkostlivě na místě, a místo aby zaútočilo na myš, nevšímá si jí a nebo z ní dostane ještě větší strach. Kočky snášejí i vysoké dávky LSD 25 mg/kg. Stejně tak chování psu svědčí o halucinacích. Šimpanz pod vlivem LSD přestane respektovat své hierarchické postavení ve skupině a je za to napadán. U rybek byly pozorovány poruchy plavání. Pavouci vykazovali pod vlivem LSD odchylky ve stavbě sítě.

LSD je velmi málo toxické. Účinná dávka u člověka je 0,3–1 mg/kg per os. LD50 u myši je 50–60 mg/kg u laboratorního potkana 16,5 mg/kg a u králíka 0,3 mg/kg. Slon, který dostal 300 mg LSD, zemřel po několika minutách. Jeho hmotnost byla 5 000 kg, což odpovídá dávce 0,06 mg/kg. Zdá se tedy, že největší suchozemské zvíře je na LSD velice citlivé. Zvířata umírají při předávkování na zástavu dýchání.

Mechanismus účinku LSD na CNS není ještě zdaleka znám. Ví se jen, že je ovlivněn především neurotransmiter serotonin. To však nestačí k tomu, abychom vysvětlili jeho halucinační účinky.

Do roku 1945 bylo objeveno mnoho derivátu LSD, ale žádný z nich neměl větší halucinační účinek než LSD25. Látka velice příbuzná LSD, monoethylamin kyseliny lysergové, má asi 10krát menší psychogenní aktivitu než LSD.  Rovněž chemické modifikace LSD neměly halucinogenní účinek, ale výrazně blokovaly účinek serotoninu, který hraje duležitou roli při alergiích nebo migrénách. Tak byly syntetizovány postupně antagonisté serotoninu dodnes používané v léčbě migrény.

Brzy potom, co byla LSD testována na zvířatech, začaly první systematické výzkumy na lidech na psychiatrické klinice Curyšské univerzity. Dávka se pohybovala mezi 20–130 mg. Profesor Stoll (syn Stolla, který se zabýval syntézou alkaloidu z námelu) provedl první pokusy s LSD na sobě a první výsledky publikoval v roce 1947.

Použití LSD v medicíně

Již první studie Stolla z roku 1947 ukázaly, že psychedelické účinky LSD by se mohly uplatnit v mnoha indikacích psychiatru i při výzkumu duševních onemocnění. Proto firma Sandoz začala distribuovat LSD25 jako přípravek Delysid, který se brzy stal dostupný výzkumným institucím a lékařum.

Po opojení LSD prochází zažitý obraz okolního světa rozsáhlou transformací a dezintegrací. S tím je spojeno uvolnění či úplná ztráta bariéry já–ty. Výsledkem muže být zlepšení komunikace pacientu s lékařem a větší vnímavost vuči psychoterapeutickému vlivu. Na četných evropských klinikách byla používána tzv. psycholytická terapie, kdy pacientum byly podávány v několika sezeních v pravidelných intervalech poměrně vysoké dávky LSD. Poté pacienti své LSD zážitky sdělovali ve skupinových diskusích i kreslením a malbou. V USA byly podávány vysoké dávky při „psychedelické terapii", a prostřednictvím šokových účinku se měla vyvolat mystickonáboženská zkušenost. Tato zkušenost pak měla sloužit jako počáteční bod pro restrukturalizaci pacientovy osobnosti. V psychoanalýze se pokoušeli psychiatři pomocí LSD zpřístupnit konflikty a poruchy v psychoterapeutické léčbě. Dávno zapomenuté skutečnosti vystupovaly účinkem LSD z podvědomí zcela jasně. Dokonce se podařilo vyvolat i vzpomínky z raného dětství, a dokonce na období porodu. Kromě toho se LSD používalo v experimentálních výzkumech o povaze psychóz.

V USA bylo LSD také používáno u umírajících pacientu. Pod vlivem LSD jsou pacienti psychicky odpoutáni od svého těla, a fyzická bolest tak neproniká do jejich vědomí. U pacientu s maligním onemocněním dochází tak k výrazné úlevě. Náš psychiatr S. Grof s J. Halifasem publikovali své poznatky z této oblasti v knize The human encounter with death.

Se syntézou LSD dostal výzkum halucinogenu nový impuls. Psychické účinky LSD se podobají meskalinu, alkaloidu z mexického kaktusu Lophophora williamsii. Tento kaktus zvaný Aztéky peyotl byl pojídán indiány již v předkolumbovské říši. Meskalin je však přibližně pěttisíckrát méně účinný než LSD. Tomu samozřejmě odpovídají dávky 0,2–0,5 g.

Nemedicínské aspekty

Koncem padesátých let se celý západní svět a Spojené státy americké dostaly do drogové mánie. LSD se stala drogou číslo jedna a pro firmu Sandoz problémovým dítětem. Fantastický účinek na duševní vnímání a zážitky z vnějšího a vnitřního světa vedl k jejich užívání u hudebníku, malířu a spisovatelu. LSD párty zprostředkovávaly neobvyklý estetický zážitek a zaručovaly nové pohledy do podstaty tvořících procesu. Umělci byli ve svém tvoření ovlivněni nekonvenčními pohledy – vzniklo psychedelické umění. LSD se však epidemicky rozšířilo do všech sociálních vrstev obyvatelstva. Vzniklo celé hnutí hippies. Proměnu LSD z léku na drogu velice intenzivně podporovali profesor Timothy Leary a Richard Alpert z Harwardské univerzity. Leary byl nazýván apoštolem LSD.

Timothy Leary – drogový apoštol známý po celém světě – měl mimořádný vliv na rozšíření ilegální konzumace LSD v USA. Na své cestě do Mexika v roce 1960 snědl Leary legendární „posvátnou" houbu, kterou si koupil u šamana. Během konzumace se dostal do mysticko-náboženské extáze, kterou popsal jako nejhlubší zážitek svého života. Od té doby se Leary pracující na Harwardské univerzitě v Cambridge,  Massachusetts, začal naplno věnovat výzkumu účinku a možnosti využití psychedelických drog. Spolu se svým kolegou Alpertem začali na univerzitě dělat ruzné výzkumné projekty, ve kterých bylo užito LSD a psilocybin. Tohoto testování se zúčastnili i ruzní umělci nebo spisovatelé, např. Aldous Huxley, Arthur Koestler a Allen Ginsberg. Velká pozornost byla věnována otázce, jaký stupeň psychické přípravy subjektu spolu se zevními vlivy pusobí na pruběh a charakter stavu psychedelické intoxikace. Psychedelický prožitek nevytváří totiž sama o sobě podaná látka. Ta hraje úlohu pouze chemického klíče – otevírá vědomí a uvolňuje centrální nervový systém z jeho běžného chodu. Povaha psychedelického zážitku závisí tedy na tzv. setu a settingu. Set v sobě zahrnuje vše, co si každý z nás s sebou nese, strukturu osobnosti, svou momentální náladu. Setting pak mužeme rozdělit na fyzický – počasí, nebo somatický – počet zúčastněných.

Leary a Alpert byli posléze vyloučeni z profesorského sboru Harwardské univerzity, protože výzkumy, které ze začátku probíhaly na akademické pudě, ztrácely svuj vědecký charakter. Experimenty se zvrhly v LSD párty. LSD trip se stal letenkou na dobrodružnou výpravu do nových světu mentálních zážitku a stal se posledním módním hitem mezi akademickou mládeží a rychle se šířil z Harwardu i na jiné univerzity. Leary dále tvrdil, že LSD je nejsilnějším afrodisiakem. Vede k zesílení sexuálních zážitku a sexuální extáze. Po odchodu z Harwardské univerzity se stal Leary mesiášem psychedelického hnutí. Spolu s Alpertem založili centrum psychedelického výzkumu v Zihuataneja v Mexiku. Po nedlouhém trvání však byl Leary mexickou vládou vyhoštěn ze země. Stal se tak současně i mučedníkem psychedelického hnutí. Na své cestě do Indie v roce 1965 se Leary obrátil na hinduismus. V následujícím roce založil náboženskou společnost League for spiritual discovery, jejíž název dává zkratku LSD. Learyho výzva k mládeži „turn on, tune in, drop out" (zapnout, vyladit, vyskočit) se stala centrálním dogmatem pro hnutí hippies. Leary je jedním ze zakládajících otcu kultu hippies. Toto hnutí vyzývalo k útěku z měšťáckého života, k obrácení se zády ke společnosti, zanechání školy, studií, zaměstnání a věnování se zcela svému vnitřnímu světu a studiu svého vlastního nervového systému poté, co byl pomocí LSD spuštěn. V 70. letech požádal Leary o exil ve Švýcarsku, kde se několikrát setkal s A. Hofmannem. V 80. letech se Leary začíná zabývat psychologickými problémy vesmírného cestování a vysvětlení poměru mezi lidským nervovým systémem a mezihvězdným prostorem, tedy problémy, které už mu v budoucnu nemohly zpusobovat potíže ze strany vládnoucích orgánu.

Syntéza LSD rozšířila podstatně naše obzory v poznání psychiky člověka. Psychedelické experimentování s LSD umožnilo fascinující vhledy do psychologie a psychopatologie umění a ruzných uměleckých směru. Výzkum psychedelik umožnil také pochopit psychologii a psychopatologii náboženství. Byl však náhle přerušen masovým experimentováním mladé generace šedesátých let ve Spojených státech. Psychedelická revoluce podněcovaná vyloučeným harvardským profesorem psychologie Timothy Learym však vyprovokovala přísná politická, zákonná i administrativní opatření. To mělo samozřejmě negativní dopad na výzkumnou činnost. Dvě desetiletí, po která výzkum psychedelik úspěšně probíhal, vedla k trvale platnému rozšíření poznatku o psychice normálního i nemocného člověka.

Literatura

U autora.

Nová léčiva v roce 2002 – 2. část

MUDr. Tomáš Doležal

Ústav farmakologie 3. LF UK, Praha

Bolest

parecoxib

Parecoxib je prvním specifickým inhibitorem cyklooxygenázy 2 (COX-2) – koxibem, který je určen k parenterální aplikaci. Jedná se o proléčivo rozpustné ve vodě (prodrug), které je v organismu rychle metabolizováno na valdecoxib (s biologickým poločasem eliminace 0,69 h). Valdecoxib má biologický poločas eliminace kolem 8–10 hodin. Parecoxib je určen k tišení pooperačních bolestí a jeho účinnost byla ověřena při výkonech ve stomatochirurgii, gynekologické a ortopedické chirurgii. Účinnost byla srovnatelná s ketorolacem a morfinem. Ve všech studiích bylo pozorováno asi 30% snížení spotřeby opioidu. Výhodou parecoxibu oproti klasickým nesteroidním antirevmatikum je, že neovlivňuje hemokoagulaci a nemá gastrotoxické účinky.

frovatriptan

Frovatriptan je novým triptanem, léčivem určeným k terapii akutních migrenózních záchvatu. Jeho mechanismem účinku je stimulace serotoninových

5-HT1B/D-receptoru. Vazba na tyto receptory je silnější než v případě sumatriptanu. U frovatriptanu se také předpokládá vyšší selektivita k cerebrálním tepnám oproti sumatriptanu, čímž by měly být minimalizovány jeho kardiovaskulární účinky. Zatím nejsou k dispozici srovnávací studie s již používanými triptany (sumatriptan, naratriptan, rizatriptan, zolmitriptan, almotriptan). Po dvou hodinách od podání zaznamenalo terapeutickou odpověi 40 až 48 % pacientu s migrenózním záchvatem.

Revmatologie

valdecoxib

Valdecoxib je dalším koxibem, specifickým inhibitorem cyklooxygenázy 2. Valdecoxib neovlivňuje aktivitu cyklooxygenázy 1 a nemá některé nežádoucí účinky klasických nesteroidních antirevmatik (gastrointestinální toxicita, ovlivnění agregace destiček). Valdecoxib byl registrován k terapii příznaku osteoartrózy a revmatoidní artritidy a k tlumení bolesti spojené s dysmenoreou. Maximální plazmatické koncentrace po perorálním podání valdecoxibu je dosaženo za 3 hodiny a jeho biologický poločas eliminace činí 8–10 hodin. V klinických studiích byl valdecoxib srovnáván především s naproxenem, ale také s kombinací paracetamol/kodein.

etoricoxib

Posledním novým koxibem uvedeným v loňském roce na trh je etoricoxib. K jeho registrovaným indikacím patří také osteoartróza, revmatoidní artritida a akutní dnavý záchvat. Etoricoxib má relativně rychlý nástup účinku, maximálních plazmatických koncentrací dosahuje za 1 až 1,5 hodiny. Biologický poločas eliminace 22 hodin umožňuje dávkování jednou denně. V terapii akutní dentální bolesti byl etoricoxib účinnější než kombinace paracetamolu a kodeinu, v terapii revmatoidní artritidy a u pozákrokové dentální bolesti byl srovnatelně účinný jako naproxen. Zatím nejsou k dispozici přímá srovnání s jinými koxiby.

adalimumab

Adalimumab je novým chorobu modifikujícím léčivem určeným k léčbě revmatoidní artritidy při neúčinnosti methotrexatu nebo sulfasalazinu. Jedná se o plně humanizovanou monoklonální protilátku proti tumor nekrotizujícímu faktoru-a (TNF-a). Zatím není jasné, zda adalimumab přináší nějakou výhodu oproti infliximabu (chimérická protilátka proti TNF-a) nebo etanerceptu (solubilní receptor pro TNF-a). Přínosem by mohlo být nižší riziko alergické reakce, protože se jedná kompletně o lidský protein. Adalimumab zatím nebyl zkoušen v terapii Crohnovy nemoci.

etanercept – psoriatická artritida

Etanercept (solubilní receptor pro lidský TNF-a) byl registrován v nové indikaci, kterou je léčba psoriatické artritidy. V této indikaci muže být použit v monoterapii nebo v kombinaci s methotrexatem. Již dříve byl etanercept registrován k terapii revmatoidní artritidy a juvenilní artritidy.

Psychiatrie

aripiprazol

Aripiprazol je nové atypické antipsychotikum. Má vysokou afinitu k dopaminovým D2-, D3-receptorum a k serotoninovým 5-HT1A- a 5-HT2A-receptorum. Aripiprazol byl zkoušen u 1 238 pacientu s akutním relapsem schizofrenie, u kterých bylo pozorováno zlepšení pozitivních i negativních příznaku

onemocnění. Výhodou aripiprazolu je nízký výskyt extrapyramidových nežádoucích účinku. Účinnost aripiprazolu byla srovnatelná s haloperidolem a olanzapinem, další srovnávací studie nejsou k dispozici.

escitalopram

Escitalopram je terapeuticky aktivní

S-enantiomer antidepresiva citalopramu, který inhibuje reuptake serotoninu dvojnásobně více než R-citalopram, a to selektivněji než jiná SSRI. Escitalopram byl zkoušen v léčbě depresivních a úzkostných poruch v celkem 16 randomizovaných, dvojitě slepých studiích u více než 5 000 nemocných. Z nežádoucích účinku jsou nejčastějšími gastrointestinální potíže (nauzea, zvracení, prujem), sexuální dysfunkce (snížení libida, anorgasmie, zpomalená ejakulace, poruchy potence), zřídka poruchy spánku, suchost v ústech, pocení a cefalalgie.

natrii oxybutyras (sodium oxybat)

Natrii oxybutyras je nové psychofarmakum určené k terapii narkolepsie, nadměrné denní spavosti. Jedná se o přirozeně se vyskytující neurotransmiter (g-hydroxybutyrat), který ovlivňuje spánkový cyklus, termoregulaci a krevní prutok mozkem. Váže se na GABAB-receptory a na své specifické receptory. Natrii oxybutyras je také zkoušen jako celkové anestetikum, k terapii alkoholismu a abstinenčních příznaku po opioidech a k léčbě fibromyalgie.

dexmethylphenidat

Psychostimulancia jsou používána v terapii hyperkinetického syndromu (ADHD – attention deficit/hyperactivity disorder) již déle než 60 let. Nejpoužívanějším zástupcem této skupiny je methylphenidat uvedený na trh v roce 1954. Dexmethylphenidat je farmakologicky aktivním enantiomerem methylphenidatu. Mechanismem účinku je inhibice zpětného vychytávání dopaminu a noradrenalinu. Zatím jedinou udávanou výhodou je delší pusobení oproti racemickému methylphenidatu.

atomoxetin

Atomoxetin je blokátor presynaptického transportéru pro noradrenalin, který je určen k terapii hyperkinetického syndromu (ADHD – attention deficit/hyperactivity disorder). Maximální plazmatické koncentrace dosahuje během 1–2 hodin, jeho biologický poločas eliminace je 4 hodiny a je metabolizován cytochromem P-450 CYP 2D6. Atomoxetin nepatří mezi psychostimulancia, a je tedy alternativou k zavedené léčbě ADHD, kterou je methylphenidat. Srovnávací studie zatím ale nejsou k dispozici. Výskyt nežádoucích účinku (kardiovaskulární nežádoucí účinky, úbytek hmotnosti) je však pravděpodobně srovnatelný. V současnosti je možné považovat atomoxetin za lék druhé volby. Je zkoušen také ve farmakoterapii deprese.

Neurologie

memantin

Memantin byl registrován v nové indikaci, kterou je středně těžká až těžká forma Alzheimerovy nemoci. Memantin je používán již asi 20 let k terapii spasticity a demencí. Jeho mechanismem účinku je nekompetitivní blokáda glutamátových NMDA receptoru. Předpokládaným příznivým pusobením u Alzheimerovy nemoci je inhibice glutamátové excitotoxicity a influxu kalcia do buněk. Zmíněné procesy spouštějí zánik neuronu. Doposud nebyly provedeny srovnávací klinické studie s jinou používanou skupinou kognitiv v této indikaci, s inhibitory acetylcholinesterázy (donepezil, rivastigmin, galantamin). Memantin byl také zkoušen v terapii vaskulární demence a HIV demence.