Depotní a dlouhodobě působící intramuskulární injekční antipsychotika – aktuální možnosti, výhody a nástrahy farmakoterapie

Souhrn:
Více než 50 % pacientů se schizofrenií dlouhodobě nespolupracuje při léčbě. Tuto špatnou spolupráci může zlepšit používání depotních a dlouhodobě působí-cích intramuskulárních injekčních antipsychotik. Současná preskripce depotních a dlouhodobě působících injekčních antipsychotik v České republice tvoří asi 11 % všech definovaných denních dávek antipsychotik. Poměr depotních a dlouhodobě působících intramuskulárních injekčních antipsychotik k perorálním antipsychotikům se vzhledem k četnosti non compliance nezdá být optimální. Lze předpokládat, že se zvýšením preskripce depotních a dlouhodobě působících intramuskulárních injekčních antipsychotik by mohlo dojít ke snížení počtu relapsů a opakovaných hospitalizací, jak to naznačují některé studie

Key words: schizophrenia – psychosis – depot antipsychotics – long acting intramuscular injection antipsychotics – relapse.

Summary:
More than 50% of patients with schizophrenia do not adhere to the long term antipsychotic treatment. Depot and long acting intramuscular injection antipsychotics might improve their adherence. Current long acting intramuscular injection antipsychotics and depot prescriptions cover about 11% defined daily doses of all antipsychotics prescribed in the Czech Republic. The ratio between long acting intramuscular injection antipsychotics and oral antipsychotics is not optimal. Increased prescription of long acting intramuscular injection antipsychotics could lead to decreased relapse rate and re hospitalization, as indicated by some studies.

Úvod

Antipsychotika jsou heterogenní skupinou antagonistů dopaminových receptorů, které se primárně používají v léčbě psychóz. Psychóza je onemocnění mozku, tedy orgánu, který za normálních okolností pomáhá poznávat a interpretovat události a okolní svět. Nemocný mozek při psychóze vytváří v bdělém stavu neexistující podněty (halucinace) a smyšlenky, které jsou nevývratné, jsou v rozporu s realitou a mají vliv na chování (bludy). Protože je narušen klíčový orgán myšlení a vnímání, postižený jedinec si není vědom nereálnosti svých vjemů a prožitků (absence náhledu) ani nutnosti léčby. Ztráta kontaktu s realitou ústí často v poruchu chování, která se může projevovat např. neklidem, agitovaností, pošetilostí, autoagresí či heteroagresí. Vedle akutních a přechodných psychotických poruch existují i chronické psychotické poruchy s celoživotním trváním, kam se řadí také schizofrenie.

Antipsychotika jsou účinná nejen v akutní léčbě schizofrenie (např. haloperidol [počet nutný k léčbě – number needed to treat – NNT = 3]) [1], ale také v dlouhodobé prevenci relapsu onemocnění. V nedávné metaanalýze bylo potvrzeno, že udržovací léčba perorálními antipsychotiky ve srovnání s placebem snižuje riziko relapsu schizofrenie v 7–12měsíční udržovací léčbě (NNT = 3), riziko rehospitalizace (NNT = 5) a násilného a agresivního chování (NNT = 11) [2].

Sebelepší farmakologická látka musí být pro svůj plný léčebný účinek pravidelně užívána. Absence náhledu na nemoc, narušení kognitivních funkcí i možné nežádoucí účinky antipsychotik přispívají ke špatné léčebné spolupráci jedinců s psychózou. Pacienty, kteří užívají méně než 70–80 % předepsaných dávek antipsychotik, označujeme za non‑adherentní. Riziko relapsu psychózy a rehospitalizace je u těchto pacientů při krákodobém sledování dvojnásobně vyšší oproti pacientům řádně užívajícím léčbu [3,4]. Při dlouhodobém sledování (2–5 let) je riziko relapsu non‑adherentních jedinců oproti adherentním pacientům pětkrát vyšší [5,6]. Měsíc po ukončení hospitalizace, která se uskutečnila z důvodu schizofrenního onemocnění, si pouze 46 % pacientů vyzvedlo předepsané léky plně hrazené zdravotní pojišťovnou [7]. Elektronická kontrola užívání medikace ukázala, že po dobu jednoho měsíce užívalo řádně antipsychotika pouze 48 % pacientů [8]. Nejpřesvědčivějším průkazem náležitého užívání antipsychotik je měření plazmatických koncentrací léčiv. Adekvátní plazmatické koncentrace antipsychotik u pacientů po třech měsících od propuštění z nemocnice byly zjištěny jen u 23 % z nich [9].

Z uvedených údajů lze vyvodit, že více než 50 % pacientů se schizofrenií neužívá antipsychotika řádně. To může vést ke vzniku tzv. pseudorezistence, kdy je během ambulantní léčby vystřídána řada antipsychotik, která však pro nesprávné užívání nedosáhnou terapeutických koncentrací, a jedinec působí dojmem rezistence na léčbu. Non‑adherence se může dále podílet na tzv. relabujícím‑remitujícím průběhu onemocnění, kdy je remise či zlepšení stavu dosaženo až během hospitalizace, při níž je stanoven dohled nad užíváním léků, a po propuštění při vysazení či nesprávném užívání antipsychotik účinek mizí a dochází k novému relapsu onemocnění.

Logicky se tak nabízí úvaha o možnosti používání dlouhodobě působících antipsychotik, kdy je spolupráce pacienta při léčbě omezena pouze na dostavení se k aplikaci injekce jednou za 2–4 týdny. Prvním depotním antipsychotikem uvedeným na trh byl v roce 1966 flufenazin enantát, o osmnáct měsíců později jej pak následoval flufenazin dekanoát. Dále následovala řada antipsychotik první generace, která jsou označována jako tzv. depotní antipsychotika (flupenthixol dekanoát, haloperidol dekanoát, cisordinol dekanoát). Depotní forma antipsychotik první generace byla před příchodem perorálních antipsychotik druhé generace podávána u 20 % ambulantních pacientů v Německu a v USA, u 50 % ambulantních pacientů v Rakousku a Švédsku a až u 80 % ambulantních pacientů ve Velké Británii [10]. S příchodem perorálních antipsychotik druhé generace, která jsou účinnější a lépe snášená [28], zůstal poměr depotní a perorální formy antipsychotik u ambulantních pacientů nezměněn pouze v Rakousku. Ve Velké Británii, v Německu, Turecku a ve východní Asii se nyní pohybuje kolem 30 %, v USA kolem 15 % [10]. V České republice tvořily v roce 2014 definované denní dávky (DDD) depotních antipsychotik 11 % všech DDD antipsychotik (tab. 1).

Procento nespolupracujících pacientů souvisí s psychózou; součástí jejího klinického obrazu je totiž absence náhledu na nemoc, která zůstává stejná i při používání perorálních antipsychotik druhé generace. Proto jsou vkládány naděje do léčby pomocí dlouhodobě působících intramuskulárních injekčně podávaných antipsychotik, a to konkrétně do léčby aripiprazolem, olanzapinem, paliperidonem a risperidonem. Dlouhodobě působící intramuskulární injekční antipsychotika je nové označení těchto léčiv upřednostňované z několika důvodů. Tím prvním je skutečnost, že jde o antipsychotika druhé generace, druhým důvodem je fakt, že všechna dlouhodobě působící intramuskulární injekční antipsychotika jsou vodné suspenze, které nevytvářejí olejové depo v organismu, jež mohlo způsobovat větší bolestivost v místě vpichu. Dalším důvodem přejmenování této skupiny léčiv je možnost stigmatu spojeného s názvem depotních antipsychotik, jejichž používání bylo v minulosti provázeno vyšším výskytem extrapyramidových příznaků (EPS). Rozdílů mezi depotními antipsychotiky a dlouhodobě působícími intramuskulárními injekčními antipsychotiky je celá řada a lze je jednoduše shrnout v následujících tabulkách, které mohou pomoci vybrat optimální přípravek pro nespolupracujícího pacienta trpícího schizofrenií či jinou chronickou psychotickou poruchou.

Farmakodynamika

Všechna dlouhodobě působící intramuskulární injekční antipsychotika blokují dopaminové receptory D2 v mozku a jejich klinické odlišnosti lze odvodit od afinity k dopaminovým, ale i k dalším receptorovým systémům. Vazebné konstanty antipsychotik (čím nižší vazebná konstanta, tím vyšší afinita k danému receptoru) pro receptorové systémy zobrazuje tab. 2. Z ní je patrná nejvyšší vazba k receptorům D2 u flufenazinu, jehož podávání je také spojeno s nejvyšším rizikem vyvolání EPS. Přes poměrně nízkou vazebnou konstantu, a tedy vysokou afinitu k dopaminovým receptorům D2, nevyvolává aripiprazol více EPS než haloperidol, a to především proto, že aripiprazol je dopaminovým parciálním agonistou. Nižší četnost výskytu EPS při léčbě olanzapinem, paliperidonem a risperidonem ve srovnání s léčbou haloperidolem je dána relativně vyšší afinitou k serotoninovým receptorům 5‑HT2A oproti dopaminovým receptorům D2, které působí částečně protektivně vůči blokádě dopaminových receptorů D2 [14]. Na nižším výskytu EPS při podávání olanzapinu se může podílet také jeho anticholinergní účinek. Intenzita blokády histaminových receptorů H1 a serotoninových receptorů 5‑HT_2C souvisí s nárůstem tělesné hmotnosti, který je největší při užívání olanzapinu. Afinita k histaminovým receptorům je spojena především s mírou sedace, která má nejvyšší potenciál u olanzapinu. Parciální agonismus aripiprazolu na serotoninových receptorech 5‑HT_1A spolu s blokádou serotoninových receptorů 5‑HT_2A je potenciálním základem antidepresivního působení aripiprazolu [15].

Farmakokinetika

Farmakokinetické parametry léčiv (tab. 3) jsou důležité z pohledu nástupu účinku, vzniku ustálených plazmatických koncentrací a možných interakcí. Rychlejší dosažení maximální plazmatické koncentrace souvisí s rychlejším nástupem účinku léčiva, jenž je prokázán u olanzapinu [16] i paliperidonu [17], a to především proto, že jsou již od začátku podávány v plné, resp. úvodní supramaximální terapeutické dávce (paliperidon). V případě depotních antipsychotik se plná léčebná dávka nepodává hned na začátku; provádí se postupná titrace, aby se minimalizovalo riziko vzniku EPS. Z tohoto důvodu je nástup účinku depotních antipsychotik v případě pomalého titrování pomalejší než bez titrování, a depotní antipsychotika se tak používají spíše v udržovací fázi léčby schizofrenie než ve fázi akutní. Nejpomalejší nástup účinku je u risperidonu, který proto musí být první tři týdny doplněn ještě perorálním risperidonem. Paliperidon je jediným léčivem, které je odbouráváno ledvinami. Toho lze využít u jedinců s jaterními poruchami; vzhledem k tomu, že není ovlivněn cytochromový oxidační systém, se nemusíme v případě léčby tímto přípravkem obávat farmakokinetických interakcí s jinými léčivy.

Účinnost depotních antipsychotik a dlouhodobě působících intramuskulárních injekčních antipsychotik potvrzená ve dvojitě zaslepených studiích

U všech depotních a dlouhodobě působících intramuskulárních injekčních antipsychotik kromě flupenthixolu byla prokázána léčebná účinnost ve dvojitě zaslepených, placebem kontrolovaných studiích v udržovací léčbě pacientů se schizofrenií (tab. 4). Nejzřetelnější užitek byl zaznamenán ve studiích s haloperidolem, flufenazinem a aripiprazolem, v nichž hodnota NNT dosahovala rozmezí 2–4 (tab. 4) [18–20]. Hodnotu NNT pro aripiprazol však nelze přímo porovnávat se zjištěními z dalších studií (tab. 4), protože ve studii s dlouhodobě působícím intramuskulárním injekčním antipsychotikem aripiprazolem bylo použito tzv. obohacující („enrichment“) uspořádání, jež ukazuje kontrast mezi placebem a účinnou látkou jen u skupiny pacientů, která prošla dvěma fázemi stabilizace při použití účinné látky (57 % původního souboru), a nelze ho tedy zevšeobecňovat pro celou populaci pacientů.

Účinek depotního risperidonu byl prokázán také ve dvojitě zaslepených a placebem kontrolovaných studiích v monoterapii či v kombinaci s předchozí léčbou v udržovací terapii pacientů s bipolární afektivní poruchou (tab. 4). Flupenthixol dekanoát byl hodnocen pouze v porovnání s ostatními depotními antipsychotiky. V těchto studiích nebyl zjištěn rozdíl v účinnosti, ale léčba flupenthixol dekanoátem byla spojena s nižším výskytem celkových (NNT = 4) i motorických nežádoucích účinků (NNT = 5) [21]. Flupenthixol (5–30 mg/2 týdny) byl ve dvou studiích stejně účinný jako amitriptylin podávaný v dávkách 75–225 mg perorálně v léčbě pacientů s depresí, avšak vyvolával více EPS příznaků [22,23].

Jsou depotní antipsychotika a dlouhodobě působící intramuskulární injekční antipsychotika účinnější než perorální antipsychotika?

Toto je klíčová otázka, kterou se zabývá množství studií s protichůdnými výsledky. Při porovnání depotních a perorálních antipsychotik první generace nebyl podle systematických přehledů Cochranovy databáze zaznamenán rozdíl v účinnosti [18,19,21]. Avšak ve finské epidemiologické studii bylo zjištěno, že k rehospitalizaci docházelo v jedné třetině případů (poměr rizik [hazard ratio, HR] 0,36; interval spolehlivosti [confidence interval, CI] 95% CI: 0,17–0,75) při použití depotních antipsychotik (haloperidol, perfenazin, risperidon, zuclopenthixol) ve srovnání s perorálními analogy účinných látek. Také riziko přerušení či ukončení léčby bylo při léčbě depotními antipsychotiky významně nižší (HR 0,41; 95% CI: 0,27–0,61) ve srovnání s perorálními antipsychotiky [24]. Poté meta­analýza ukázala, že depotní antipsychotika více snižovala riziko relapsu (relativní riziko [relative risk, RR] 0,31; 95% CI: 0,21–0,41) než perorální antipsychotika, přičemž depotní haloperidol (RR 0,14; 95% CI: 0,04–0,55) a flufenazin (RR 0,23; 95% CI: 0,14–0,39) prokázaly největší účinek [25]. Novější a rozsáhlejší meta­analýza, která zahrnula depotní antipsychotika i dlouhodobě působící intramuskulární injekční antipsychotika (celkem 21 studií, n = 5 176), však nenašla rozdíl při srovnání s perorálními antipsychotiky [26]. Pokud byly použity pouze analýzy s depotními antipsychotiky (10 studií) nebo studie provedené do roku 1991 (8 studií pouze s flufenazinem), byla depotní antipsychotika účinnější než perorální antipsychotika první generace. Metaanalýza byla vyhodnocena konstatováním, že v randomizovaných kontrolovaných studiích, které jsou méně reprezentativní než naturalistické studie, nebylo zjištěno méně relapsů při použití depotních a dlouhodobě působících intramuskulárních injekčních antipsychotik ve srovnání s perorálními antipsychotiky. Výjimku tvoří depotní antipsychotika převážně zastoupená flufenazinem ve studiích provedených do roku 1991. Protože jsou nálezy náchylné ke zkreslení, bude nezbytné uskutečnit studie porovnávající depotní antipsychotika vs. dlouhodobě působící intramuskulární injekční antipsychotika a dlouhodobě působící intramuskulární injekční antipsychotika vs. perorální antipsychotika druhé generace v reálném uspořádání. Konstatování, že dvojitě zaslepené studie nemohou zcela adekvátně a kompletně vyhodnotit prospěch depotních a dlouhodobě působících intramuskulárních injekčních antipsychotik vůči perorálním analogům, je v souladu s klinickým pozorováním; nejvíce nemocní jedinci nejsou, a ani nemohou být do takových studií zařazeni, neboť nemají náhled na onemocnění, léčbu odmítají, léky neužívají a jsou často léčeni proti své vůli, protože jsou bezprostředně nebezpeční sobě nebo okolí, přičemž tito pacienti by pravděpodobně měli z dlouhodobé intramuskulární injekční léčby větší užitek než z léčby perorálními antipsychotiky.

Nová naturalistická studie PRIDE (Paliperidone Palmitate Research in Demonstrating Effectiveness Study) poukazuje na to, že u některých populací nemocných lze zaznamenat prospěch z dlouhodobé injekční léčby oproti perorálním antipsychotikům. Tato studie porovnávala léčbu paliperidon palmitátem podávaným jednou měsíčně s podáváním perorálních antipsychotik u jedinců se schizofrenií, kteří byli v minulosti vězněni. Jednalo se o 15měsíční randomizovanou multicentrickou studii. Jedinci byli náhodně rozděleni do větve s dlouhodobě působícím intramuskulárním injekčním antipsychotikem paliperidonem a do sedmi skupin s perorálními antipsychotiky (aripiprazol, haloperidol, olanzapin, paliperidon, perfenazin, quetiapin, risperidon). Užívání paliperidonu vedlo k významnému prodloužení doby do selhání léčby ve srovnání s perorálními antipsychotiky (HR 1,43; 95% CI: 1,09–1,88; log rank p = 0,011), což bylo primárním sledovaným ukazatelem studie. Mediánu doby do první psychiatrické hospitalizace či do uvěznění (> 450 dní) nebylo ve skupině s paliperidonem dosaženo a ve skupině jedinců s perorálními antipsychotiky činil 274 dní [27].

Jsou dlouhodobě působící intramuskulární injekční antipsychotika účinnější než depotní antipsychotika?

Toto je další zajímavá otázka, která překvapivě nebyla dosud uspokojivě zodpovězena. Zatímco v případě perorálních antipsychotik je prokázán lepší léčebný účinek některých antipsychotik druhé generace (clozapin, amisulprid, olanzapin a risperidon) oproti haloperidolu a chlorpromazinu jako typickým zástupcům antipsychotik první generace [28], výsledky porovnání léčby dlouhodobě působícími intramuskulárními injekčními antipsychotiky s léčbou depotními antipsychotiky nejsou zatím tak jednoznačné.

Jedna studie srovnávající převod z léčby depotními antipsychotiky na léčbu dlouhodobě působícím intramuskulárním injekčním risperidonem ukázala, že změna z užívání depotního haloperidolu a flufenazinu na užívání risperidonu vedla po jednom roce sledování k významně častějšímu přerušení léčby po převodu na novou léčbu (risperidonem) než při pokračování původní léčby (33 % vs. 10 %), ke zvýšení tělesné hmotnosti pacientů a ke zvýšení koncentrace prolaktinu po podávání risperidonu [29]. Pro přímé vyhodnocení rozdílů mezi depotními a dlouhodobě působícími intramuskulárními injekčními antipsychotiky chybí v této studii kontrolní skupina převedená na depotní medikaci.

Dvojitě zaslepená multicentrická studie srovnávala léčbu depotním haloperidolem (25–200 mg) s dlouhodobě působícím injekčním paliperidonem (39–234 mg) podávaným jednou za měsíc po dobu 24 měsíců u jedinců se schizofrenií či schizoafektivní poruchou, u kterých hrozilo riziko relapsu, a proto jim byla nabídnuta dlouhodobá injekční léčba [30]. Ve studii nebyl shledán významný rozdíl v selhání účinnosti. U jedinců užívajících paliperidon se po šesti měsících zvýšila tělesná hmotnost průměrně o 2,17 kg (95% CI: 1,25–3,09), zatímco u jedinců léčených haloperidolem se hmotnost snížila (o 0,96 kg; 95% CI: 1,88–0,04). Pacienti léčení paliperidonem měli významně vyšší koncentraci prolaktinu (muži 34,56 µg/l [95% CI: 29,75–39,37] vs. 15,41 µg/l [95% CI: 10,73–20,08]; p < 0,001; ženy 75,19 [95% CI: 63,03–87,36] vs. 26,84 [95% CI: 13,29–40,40]; p < 0,001). Pacienti léčení depotním haloperidolem měli významně vyšší hodnocení celkové akatizie (0,73 [95% CI: 0,59–0,87] vs. 0,45 [95% CI: 0,31–0,59]; p = 0,006). Tato studie ukázala srovnatelnou účinnost, ale rozdílný profil nežádoucích účinků obou léčiv.

Národní retrospektivní studie provedená v Dánsku nezjistila rozdílnou délku doby do nové hospitalizace, dobu do přerušení léčby z jakýchkoli důvodů ani rozdíl v trvání nové hospitalizace při použití depotních antipsychotik (n = 2 454; zuclopenthixol 52,2 %, perfenazin 37,2 %, haloperidol 5 %, flupenthixol 4,4 %, flufenazin 1,3 %) a dlouhodobě působícího intramuskulárního injekčního risperidonu (n = 2 078) [31].

Tchajwanská národní výzkumná databáze zdravotní pojištovny byla využita k porovnání účinnosti dlouhodobě působícího intramuskulárního injekčního risperidonu (n = 199) s depotním haloperidolem (n = 499) a flupenthixolem (n = 284). Ve skupině léčené depotním haloperidolem byl zjištěn snížený výskyt relapsů ve srovnání s risperidonem. Jedinci léčení risperidonem měli vyšší počet akutních hospitalizací a relapsů a delší trvání hospitalizace, ale méně užívali anticholinergika, benzodiazepiny a antipsychotika druhé generace [32].

Nežádoucí účinky

Při komplexním rozhodování o volbě léku hraje kromě účinnosti roli také profil nežádoucích účinků (tab. 5). Léčba depotními antipsychotiky je spojena s vyšším rizikem vzniku EPS, které musí být někdy řešeno přídatnými anticholinergiky či benzodiazepiny. Relativně největší sedativní působení vykazují olanzapin a zuclopenthixol, což může být výhoda, pokud se tato léčiva cíleně podávají pacientům dlouhodobě neklidným a agresivním, u nichž je dlouhodobá sedace namístě. K nejmenším přírůstkům hmotnosti dochází při léčbě aripiprazolem, haloperidolem a flufenazinem. Nejvyšší průměrné přírůstky hmotnosti jsou spojeny s léčbou olanzapinem, nedochází však k nim u všech pacientů. Po průměrně tříletém podávání dlouhodobě působícího intramuskulárního injekčního olanzapinu se hmotnost zvýšila o 7 % a více u 40,6 % pacientů [33]. Kromě depotních antipsychotik je k prolaktinu nejméně šetrný risperidon a paliperidon. Nežádoucí účinky spojené s hyperprolaktinemií lze řešit přídatným podáváním malých dávek perorálního aripiprazolu. Takzvaný postinjekční syndrom (PIS) je způsoben náhlým průnikem olanzapin pamoátu do krevního oběhu. Tento stav, který se vyskytl u 0,08 % všech podaných aplikací injekcí a u 3,75 % pacientů při dlouhodobém sledování, představuje akutní intoxikaci spojenou s agitovaností, dezorientací, delirantním stavem, křečemi, s nadměrnou sedací až s kómatem. U všech pacientů s PIS stav plně odezněl do 72 hodin [33]. Tato komplikace vedla k zavedení preventivních opatření, která spočívají v nutnosti monitorovat stav pacienta tři hodiny po aplikaci olanzapinu. S ohledem na nežádoucí účinky je jednoznačným favoritem mezi všemi dlouhodobě působícími intramuskulárními injekčními antipsychotiky aripiprazol, který je nejnovějším přírůstkem v této rodině.

Dávkování a aplikace

Injekční přípravky se mezi sebou liší v doporučené frekvenci podávání (tab. 6), která se obvykle pohybuje mezi dvěma a čtyřmi týdny. V případě aripiprazolu a risperidonu se doporučuje spolu s injekční aplikací léčiva perorální suplementace stejným přípravkem po dobu dvou, respektive tří týdnů. Některé přípravky (paliperidon) mají přímo připravené injekční stříkačky, u jiných je nezbytné smíchání látek s vodným roztokem (rekonstituce). Všechny přípravky se aplikují intramuskulárně. Aby u některých jedinců nedošlo k aplikaci do podkožního tuku, doporučují výrobci používat různé jehly v závislosti na stavu výživy pacienta a na místě aplikace (tab. 7). Risperidon je třeba uchovávat v chladničce. U dalších léčiv to není nutné.

Závěr

Depotní a dlouhodobě působící intramuskulární injekční antipsychotika mají obvykle pomalejší nástup účinku, ale delší dobu působení ve srovnání s perorálními antipsychotiky, a proto je jejich užití preferováno v udržovací fázi léčby, a to především u jedinců se špatnou adherencí k perorální léčbě. Průkaz vyšší efektivity intramuskulární injekční formy ve srovnání s perorální formou podání je v klasických dvojitě zaslepených studiích obtížný, neboť zkoumat nespolupracující populaci v takových studiích nelze. Je tedy upřednostňováno uspořádání naturalistických studií, které prokazují při podání depotních a dlouhodobě působících intramuskulárních injekčních antipsychotik nižší riziko rehospitalizací a relapsů ve srovnání s perorálními antipsychotiky, a to překvapivě převážně ve srovnání se staršími depotními přípravky, které jsou v ČR stále nejvíce předepisovány (tab. 1). Studie PRIDE ukazuje, že podobného účinku lze dosáhnout s paliperidon palmitátem, pokud je vybrána specifická populace pacientů se schizofrenií, kteří byli v minulosti vězněni. V roce 2015 byl na český trh uveden dlouhodobě působící injekční aripiprazol, jenž má ze všech dosavadních dlouhodobých injekčních antipsychotik nejlepší profil nežádoucích účinků. Aripiprazol by mohl pomoci změnit preskripční zvyklosti, protože ve srovnání s jinými státy je tato forma antipsychotik v ČR stále málo využívána.

Práce byla podpořena projektem „Národní ústav duševního zdraví (NUDZ)“, registrační číslo ED2.1.00/03.0078, financovaným z Evropského fondu regionálního rozvoje.